Specialisté na neverbální komunikaci, a takoví vskutku existují, jdou ještě mnohem dál, než jsme se domnívali. Z obrovské palety signálů vysílaných rukama pomineme rozličné stisky rukou vyjadřující mnohé, nebo třeba lehké pohlazení půvabné dámy po zadečku, rovněž sdělující ledacos, či gesto trenéra žádajícího oddechový čas. Ti odborníci také přednášejí v kurzech pro budoucí manažery, co všechno můžete vyčíst třeba z bezděčných gest svého protějšku při obchodním obědě:

„Častější doteky hlavy a náhlá potřeba upravit si vlasy, zandat neviditelný pramen za ucho nebo urovnat si límec u košile, to vše svědčí o určité nejistotě partnera. Někdy se může přidat i mnutí ušního lalůčku, šíje, pohrávání si s hodinkami, řetízkem či náušnicí. Rozpačití lidé často nevědí kam s prsty, a tak si nezřídka můžeme při obchodním obědě všimnout, jak neustále přerovnávají příbory nebo si hrají se sklenkou v ruce. Dalším klasickým náznakem nejistoty je poškrábání se na hlavě.“

Tato ukázka z odborného tisku snad postačí jako vážné varování všem, kdož musí obědvat obchodně.

Vědci v oboru sdělování beze slov rádi poukazují též na veskrze pozitivní účinky úsměvu (keep smiling). Takže pokud se potkáte s člověkem, který se sám sobě srdečně a nahlas zachechtá i poté, co konstatoval, že ho bolí záda nebo že polévka je studená, vězte, že to nutně nemusí být idiot, nýbrž absolvent některého z kurzů o tom, jak být úspěšným v podnikání.

Kuriózní příklad komunikace beze slov zmiňuje Alexandre Dumas mladší. Ve své Dámě s kaméliemi (Praha 1981, překlad Věry Kopalové) píše poutavě o Markétě Gautierové, která bývala metresou mladíků z nejlepší společnosti, netajila se tím a oni sami se tím pyšnili, což dokazovalo, že milenci i metresa si vzájemně vyhovovali. A najednou je znalec žen Dumas mladší v koncích:

„Markéta se zúčastnila všech premiér, své večery trávila buď v divadle, nebo na plesích. Kdykoli se objevila nová hra, mohli jste si být jisti, že Markétu spatříte v divadle se třemi předměty, bez kterých se nikdy neobjevila a které vždy ležely na pažení její přízemní lóže: kukátko, sáček s bonbóny a kytici kamélií. Dvacet pět dnů v každém měsíci byly kamélie bílé a pět dnů červené. Důvod tohoto střídání barev, jehož si povšimli diváci v divadlech, kam chodila nejčastěji, její přátelé i já, není znám.“

Smysl tohoto signálu, neboť šlo prokazatelně o signál, se nepodařilo objasnit ani Guiseppe Verdimu, který z Markétčina příběhu udělal v roce 1853 dodnes hranou operu La Traviata. Dosadit Violettu na místo Markéty, jak udělal Verdiho libretista Francesco Maria Piave, nic nevyřešilo.

Některé signály, jak z tohoto příkladu názorně vidíme, a s tím se prostě musíme smířit, jsou patrně určeny jen velmi úzkému kroužku zasvěcených.

**********

Z právě vydané knihy Milana Hodíka a Pavla Landy: SIGNÁLY, aneb Ještě se troubí a bubnuje.