Dočítám se v tisku povzdech na tím, že „Nerudovka krachuje“, jinými slovy, že podniky v pražské Nerudově ulici jsou před kolapsem, neboť jim v důsledku koronavirové krize chybějí zákazníci a hosté.

Spíše se s obyčejným občanem ptám: no a co má být? Majitelé domů a provozovatelé podniků v této ulici po celá dlouhá léta inkasovali nemalé zisky ze, obecně řečeno, stavu naší ekonomiky, přesněji řečeno z toho, že za stejnou práci dostává občan státu západně od našich hranic několikanásobně vyšší plat než občan u nás a může si tedy dovolit „v Nerudovce“, ale i jinde platit ceny, pro které nikoho z Pražáků nenapadne jít na pivo právě do této malostranské ulice.

Nemyslím, že tento, jistě pro někoho svízelný stav bude občany příliš mrzet. Právě naopak: stav, kdy si obyčejný občan s obyčejným příjmem může zajít na pivo do obyčejné hospody i v hlavním městě a bude si moci dovolit bydlet zde v obyčejném bytě, zdá se mi spíše normální než to, co nám zde v uplynulých letech vzniklo a změna čehož připadá nyní některým lidem bezmála jako konec světa.

Avšak nedosti na tom, zdaleka to není jediný problém, nad kterým nezbývá občanovi než pozvednout obočí. Pracovník nebo pracovnice Státního úřadu pro kontrolu léčiv si jde koupit svačinu do obchodu, kde na pultě v krabici leží hromada roušek bez jakéhokoliv obalu, nebo dokonce bez originálního návodu k použití. Nepozastaví se nad tím, ale pak jde do svého úřadu a veřejnosti sdělí, že Česká pošta tím, že na pokyn vlády distribuovala občanům tytéž roušky bez obalu a návodu, porušila zákon.

Jde o takovou ztrátu rozumu, představ o funkci orgánů státní správy a bůhví čeho ještě, že se, bez ohledu na to, jak nakonec bude tato záležitost posouzena, asi nelze divit ministrovi vnitra považujícímu takové jednání za šíření poplašné zprávy.

Byl-li jedním z problémů naší společnosti nedostatek respektu k autoritám, pak nějaké snaze o změnu tohoto stavu zasadila současná krize, resp. způsob, jak se s ní vyrovnáváme, důkladnou, doufám však, že nikoliv poslední ránu.

Pokud se totiž samotným autoritám nedostává vzájemného porozumění a respektu, nelze se občanům příliš divit. Aby mně bylo rozuměno: nevolám po nějakém nedemokratickém direktivním řízení, po nějaké „pevné ruce“.

Volám po občanském porozumění společnému problému a společné představě o jeho řešení, bez něhož se asi neobejdeme. Jsem totiž přesvědčen, že občan, jehož názor jistě musí být slyšen a respektován, neočekává od politiků, které si vybírá a volí, že mu bude předložen vějíř nejrůznějších názorů a představ, z nichž si on sám má vybrat, ale že bude, po zralé úvaze, rozhodnuto.

Od Masaryka sice víme, že demokracie je diskuse, ale od časů celosvětové pandemie a celosvětových problémů dotýkajících se samotné existence lidstva bychom snad měli tušit, že jen do určité míry…

Právo, 24.9.2020