Žádný ze sedmi statečných nenadával mexickým vesničanům!

Sedm statečných byl můj klukovský film. Rád ho mám i jako dospělý. Jeho hrdinové jsou ukázkoví klaďasové, ale přitom jsou uvěřitelní. V porovnání s nimi dopadají dnešní samozvaní „bojovníci ducha“ jako zbabělí skunkové.

Sedm statečných byl jeden z mála dobrých filmů, které se u nás za normalizace promítaly. Nádherná výprava, herecké obsazení, silný příběh.

A kromě hlavních postav, statečných pistolníků a bandity Calvery, mne zaujaly i vedlejší postavy – mexičtí vesničané. Asi jsem v nich viděl i paralelu s námi, šedou zónou reálného socialismu. Život v útlaku a přitom s odpovědností. Nenávist k utlačovatelům, ale malá šance na úspěch rebelie a jistota trestu.

Ti stateční se však nikdy nad vesničany nepovyšovali, nenadávali jim, proč žijí nedůstojně pod Calverou. A dokonce když to po první těžké zkoušce vesničané vzdali a v podstatě sedm statečných zradili, tak ani pak nad nimi nezlomili hůl. Dojemná byla scéna, jak za pistolníkem Bernardem poté přijdou tři malí kluci, kteří si ho oblíbili, a omluví se mu se slovy, že jejich otcové jsou zbabělci. A Bernardo je ohne přes koleno a každému pár vrazí. A řekne jim, jak těžké, jak moc těžké to jejich otcové mají.

Nakonec se kovbojové do vesnice vrátí a pomohou místním rolníkům, tak trochu i proti jejich vůli. Jakmile však vesničané poznají, že Calvera je porazitelný, přidají se. A když Bernardo umírá, poslední, co řekne těm třem malým klukům, je: „Vidíte teď svoje otce?“

Ano, závěrečné vyhnání Calvery, to byl takový náš „sedmnáctý listopad“, kdy jen komunismus „dorazil“ jiný americký kovboj.

A jak by dnes v porovnání se sedmi statečnými dopadli mnozí samozvaní „bojovníci ducha“?

Špatně. Co jim jde výborně, je urážení obyčejných lidí a hanobení českého národa. Co předvedl Jiří Pehe 1. ledna 2018 na Aktuálně.cz (v blogu s názvem Česko je (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti), nemůže zůstat bez odezvy. Podle něj jsme neschopní, xenofobní, zpátečničtí, podprůměrní, nic neumíme, nejsme vděční starším zemím EU. Od doby, kdy přestal psát Václav Havel, u nás prý nevzniklo nic pořádného ani v kultuře. Jen u nás se údajně daří pohádkám, protože udržují středověká schémata atd., atd. Dokonce i Andrej Babiš se musel před tímto hanopisem českého národa zastat (3. ledna 2018 při odpovědi Parlamentním listům)!

Jistě. Máme svobodu slova a každý si může psát, co chce. Ale Jiří Pehe a další představitelé takzvané nové levice nejsou neznámými blogery! Sami sebe pasují do role strážců pravdy a lásky, samozvaných karatelů a nově i obránců svobody a demokracie. A přitom voliči okázale pohrdají a dávají najevo, jak jsou znechuceni z toho, z koho daní to musí žít.

Tím však dělají svobodě a demokracii medvědí službu! Andrej Babiš, Miloš Zeman i Tomio Okamura si nemohou přát lepší protivníky, než tyto sebestředné nafoukance!

K elitě totiž patří Bernardo. Ne Jiří Pehe.

Být elitou totiž znamená dobrovolně na sebe vzít více povinností a pracovat i pro jiné. Ne být první u prebend a peskovat ostatní.

Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4