SPOLEČNOST: Berlín II.

Poučení z kritického vývoje

Pan Joachim Gauck, díky němuž si úřad s dlouhým názvem starající se o východoněmecké dědictví STASI získal krátký a přehledný titul Gauckův úřad, zachovaný i poté, co jeho vedení pan Joachim opustil, vystudoval, podobně jako náš pan Bublan, původně theologii. Zdá se však, soudě podle výsledků jejich následných konání, studia se v Německu a u nás poněkud lišila. Přinejmenším pan Bublan, nehledě už na případ Hučín, zdá se, věnoval se v jednotlivých theologických oborech totiž především apologetice. Což jest, zejména ve věrouce socialistické, pokud jde o komunisty a jiná bezectná individua, asi obor nejpodstatnější.

Během berlínského setkání, popsaného zde krátce minule, se přemlelo mnohé a pokud jde o viny, příčiny a následky, padla slova i o odsunu čili vyhnání, případně vysídlení. Což se, pokud jde o nás a Poláky, týče vysídlených Němců, leč pokud jde třeba o Slovince, pak nejen Němců, ale i Italů. Zajisté bylo vzpomenuto i toho, že pokud jde o nás, netýkala se totalita jen doby po 25. únoru 1948, ale období od října, respektive konce září 1938 (Mnichov) a arciť zejména i období 1945-1948, kdy se čest a právo ocitaly, až zcela ocitly v rukou policie. Zde poznamenejme, že u nás právě lopotně vznikající Ústav paměti národa je ve svých dosavadních nástinech činnosti limitován právě únorem 1948, dokonce i na rozdíl od svého slovenského vzoru. Slovenský ÚPN, díky současné vládě věcí slovenských, jakož i neštěstí představované smrtí Jána Langoše, čelí snaze o své ztrpasličení až likvidaci. I toho bylo v Berlíně vzpomenuto.

Pan Joachim upozornil také na to, že Němci si musí uvědomit, že okolní národy je nebudou chápat jako oběti (například války, což se v Německu dostává do módy), ale jako pachatele. Obětí rozhodně ovšem byli němečtí antinacisté, hledající asyl v SSSR, vydaní po 23. srpnu 1939 Stalinem Hitlerovi. Či tedy z rukou NKVD do rukou Gestapa.

Pokud jde o československé Němce a tuto otázku v rámci Evropy vůbec (vysidlováni byli i němečtí Alsasané), konstatováno, že nemá být opomíjena při studiu minulosti jako zdroje poučení pro budoucnost, ale její oživování nutno považovat za snahu podminovat vzájemné porozumění. (Známe takové.) A nezapomínat pak na to, že kromě šesti milionů Židů zahynuly rukou nacistické totality i další miliony, například shodný počet Poláků. Ti všichni mají rovné právo na memento své minulosti.

Neexistuje zločin mezi těmi, které mají na svědomí nacisté, aby ho neměli na svědomí také komunisté. Nejen v případě německých antinacistů měli i shodnou oběť. (Vzpomeňme komunisty popraveného Janaty z Mašínovy skupiny, kterého podobně jako Horákovou nacisté sic věznili, ale ušetřili a komunisté zavraždili.)

Rozdíl mezi nacistickými a komunistickými tábory vězel v tom, že Hitler v některých táborech rovnou vraždil plynem a v jiných jen otrockou prací, hladem a nemocemi, zatím co Stalin ve všech „jen“ otrockou prací, mrazem, hladem a nemocemi. Pravila paní Sandra Kainiete, členka lotyšského parlamentu a bývalá komisařka Evropské komise. Jinak narozena na Sibiři, kam byla její rodina násilně deportována. Sepsala o tom i knížku: V plesových střevíčcích do sibiřského sněhu. (Negarantuji, zda je to přesný titul.)

Těchto obětí vzpomínají zajisté Litevci, Lotyši i Estonci (a další národy), ale ke své vlastní škodě, přinejmenším na státní úrovni, nikoli Rusové.

Konkluse?

Samozřejmě, že vše zde poznamenané je jen skrovný výčet dvoudenního jednání. Některé projevy byly dlouhé a květnaté, někteří řečníci se rádi poslouchali. Vynechal jsem vše, co týkalo se neporozumění Němců s Němci. Marcus Meckel (poslanec a občan bývalé DDR) si například stěžoval, že se nevzpomíná 12. říjen 1989, kdy došlo k masové protirežimní demonstraci v Lipsku, ačkoli to prý byla právě tato demonstrace, která přiměla vládu 9. listopadu ke zbourání Zdi. Konstatováno, že sice dnes už toho víme poměrně dost o maďarském povstání, ale pramálo o polském boji v Poznani, ač k němu došlo shodného roku. Též československý 1. červen 1953, vzpomenuto, zaznamenáván jen lokálně v Plzni. Skromnost památníku v Jáchymově a nedostupnost rekonstruovaného Památníku Vojna, jak kulantně nazván nyní vyčinčaný bývalý komunistický lágr u Příbrami. Někdo měl komerční základ Musea Point Charlie v Berlíně (a desítek dalších „železné opony“ po Německu) za jev negativní, druhý za jasné positivum. (Nu, jediné naše museum o železné oponě je Museum Pohraniční stráže!!! a pak ovšem onen zářný projekt v Kvildě, který skončil rozkradením grantu EU. V Praze Na Příkopech je ovšem malé komerční Museum komunismu. Toť vše.)

Co neřečeno

Jediné slovo, ad vocem pádu komunismu a rozpadu jeho koloniálního systému, neprosloveno v souvislosti s úlohou Spojených států, díky kterým se například západní část Evropy neocitla pod sovětskou kuratelou. Pan Janouch, jak vzpomenuto minule, soudí, že komunismus a Sovětský svaz „zanikl vlastní silou“, respektive tedy svými vnitřními rozpory (zřejmě díky tomu, že vyvrhl a zbavil privilegií své budovatele typu tohoto pána). Nezaznělo ani jméno Reagan. To bychom chtěli od Evropy asi příliš mnoho, soudím. I od té části Berlína, který rovněž vydržel svobodný, například díky leteckému mostu, když se ho Moskva rozhodla vyhladovět. Vnitřní rozpory zajisté sehrály svou roli (roku 1985 bylo 65% mužstva Rudé armády muslimů a 99% důstojnického sboru Rusové, Ukrajinci a Bělorusové), vnitřní rozpory se ovšem dostavily proto, že Sovětský svaz nebyl schopen oponovat USA a jen a jen díky USA též realizovat své světovládné plány. Rok 1968 nebyl vzkypěním „slušných komunistů“ snahou o kulatý čtverec, ale záměrným úsilím Moskvy dostat do Československa sousedícího se svobodnou Evropou své ozbrojené síly. President Novotný s tím nesouhlasil, nehledě na to, že spáchal hřích nedosti uctivým postojem ku změně Chruščova za Brežněva o pár let dříve. Socialismus s lidskou tváří je cosi, čeho bychom se mohli dočkat určitě po smrti Hitlerově, kdyby nacismus vydržel dost dlouho u moci, i od nich. Nacismus s lidskou tváří také zní dobře, ne?

Nepadlo slovo o tom, že svoboda je statek placený krví; nepřinesla nám ji „bytová divadla“ ani jakákoli petice plná dobře volených slov. Nikoli většinou ani naše krev, ale ta hlavně americká, od Koreje po Vietnam a další místa na světě, kde komunistická snaha po hegemonii narazila.

Zrovínka ohlášeno, že Spojené státy požádaly svého spojence v NATO o vybudování radarové základny v ČR, a naši nepřátelé svobody se opět začali rojit.