Dnes již bývalý vysoký úředník ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Ladislav Bátora poskytl rozhovor on-line deníku Týden.cz. Svěřil se v něm s pocitem, že situace dospěje k tomu, že jednoho dne zaregistruje novou politickou stranu. Do té doby bude aktivním předsedou reprezentujícím iniciativu D.O.S.T. A aby těmto slovům dostál, vrátil se ke svému sporu s ministrem zahraničí.

Když jej v létě označil za "chudáčka starého", šlo prý ještě o poddimenzovanou reakci na Schwarzenbergův výpad proti němu. Bátora také sám dal do souvislosti své někdejší rozhovory s prezidentovým vicekancléřem Petrem Hájkem s následnou nabídkou Josefa Dobeše, aby nastoupil na jeho ministerstvo.

Ať už jako občanský aktivista, nebo jako politik, bude Ladislav Bátora jen jedním z mnoha aktérů v rámci pluralitní demokracie a sotva si zaslouží punc celebrity. Vždyť ani někdejší šéfka Národní strany, za níž Bátora druhdy kandidoval, Petra Edelmannová nebudila nijak zvlášť vzrušené ohlasy. Měli bychom si zvykat, že i národovecká krajní pravice má právo na existenci, pokud své radikální názory nepointuje schvalováním či podněcováním násilí. Týdeník Respekt kdysi zaznamenal Bátorův výrok, v němž se ztotožnil s Jorgem Haiderem nebo Jean-Marie Le Penem, čili s politiky s extrémním programem, leč svého času působícími v ústavních mantinelech demokratického Rakouska, respektive Francie.

Pan Bátora stěží bude hybatelem, ba mozkem nového pravicového proudu, neměli bychom jej tudíž přeceňovat. Petr Příhoda o něm na těchto vlnách hovořil 17. října jako o symbolu – a myslím, že se docela trefil. Ničím víc pan Bátora není. Ovšem zbytek obrany Ladislava Bátory z pera Petra Příhody považuji přinejmenším za nepřesný. Chápu, že se autor děsí chvíle, kdy i jemu bude přidělena negativně vyznívající visačka "katolíka, konzervativce a homofóba", nicméně soudím, že jeho obavy jsou neopodstatněné.

Vysvětlím proč. Kolega Příhoda na rozdíl od pana Bátory nenavštěvuje antisemitské přednášky pro uzavřený okruh neofašistických extrémistů z řad Vlastenecké fronty, Národního korporativismu, Národního odporu, Národního sjednocení či bývalých Sládkových republikánů. Kolega Příhoda nevychvaluje antisemitské dílko Rudolfa Vrby Zkáza Slovanů, ani nesestavuje výběry protižidovských textů z devatenáctého století. Kolega Příhoda nepřijímá kandidaturu za stranu, která vystupuje na obranu bílé majority, ohrazuje se proti přivandrovalcům ze třetího světa či vytýká Evropské unii, že zaneřádila naši zem německým odpadem. Také by asi nikdy neposílal intelektuály do "hajzlu" a nehovořil o "smečce biřiců a pacholků Pravdolásky".

Petr Příhoda se umí vcítit do kůže druhého natolik, že přijme i roli ďáblova advokáta. Pokládám jej ale za bytostného demokrata, který by nechtěl vracet společenské poměry před rok 1848 a který by stěží napsal následující věty: "Jestliže by lidstvo mělo zjistit někdy v budoucnu opětovně a za cenu dalších obětí, že demokratické metody nedokážou trvale zajišťovat důstojné a stabilní podmínky existence pro převažující část populace, bylo by asi nutné hledat jiné, možná zatím neznámé cesty k zachování civilizace a lidského rodu vůbec. Bylo by to pro fundamentální stoupence demokracie zjištění jistě tristní, ale nebylo by to v lidské historii poprvé, kdy by byla demokracie zpochybněna." Tento citát pochází z bakalářské práce Ladislava Bátory z roku 1995.

Potíž s Ladislavem Bátorou je dvojí. Za prvé se nikdy neměl ocitnout ve vrcholné pozici v resortu, který má v popisu práce vzdělávat a vychovávat. Vůbec bych nebagatelizoval, že se proti němu postavil Český helsinský výbor, Amnesty International či sdružení Romea. Například Český helsinský výbor doslova uvedl, že "Ladislav Bátora je prokazatelně svázaný s českou ultrapravicí, otevřeně se hlásící k ideám netolerance, xenofobie, v minulosti úzce spolupracující s ultranacionalistickými a nefašistickými hnutími jako Národní strana nebo Vlastenecká fronta." Pan Bátora se mimo jiné hájil bezpečnostní prověrkou, kterou v roce 2004 získal na stupeň přísně tajné. Přiznám se, že její udělení člověku s tak podivuhodnými styky je mi stále záhadou…

Mediální rozruch, který šéf ministerského odboru a později resortní vicekancléř Bátora vyvolal, mi nikterak hysterický nepřipadal. Stáli za ním ostatně novináři, kteří se nehlásí ani k anarchistům, ani k umírněné levici. Pouze je stejně jako Karla Schwarzenberga zarazilo, co všechno je považováno za legitimní názor, jenž by měl byl zastoupen na ministerstvu školství. Kromě toho to není tak, že by panu Bátorovi nebyl ve sdělovacích prostředcích dán prostor k tomu, aby se svými kritiky polemizoval. Bobříka mlčení mu uložil jeho nadřízený, ministr Josef Dobeš, a Ladislav Bátora jej svědomitě plnil.

Druhý důvod, proč není zbytečné o Ladislavu Bátorovi hovořit, spočívá v sympatiích, které mu projevuje prezident Václav Klaus, jeho spolupracovníci Petr Hájek a Ladislav Jakl a ministr školství Josef Dobeš. To oni dodávají Bátorovým názorům na lesku a slávě. Nadto jsme svědky pozoruhodného sbíhání drobných potůčků do nikoli nevýrazného proudu. K těm potůčkům můžeme řadit iniciativu D.O.S.T., autory skandálního seznamu "pravdoláskařů", jenž koluje po internetu, čipernou Suverenitu Jany Bobošíkové, protiromské aktivisty ze severu Čech, senátora Doubravu citujícího z takzvaných Protokolů siónských mudrců i radikální názory zaznívající z bezprostředního okolí prezidenta republiky. Jak se vyvrbí celý národně pravicový proud, můžeme dnes jen hádat. Jistou šanci na úspěch ale na pozadí ekonomické a sociální krize každopádně má.

Nejspíš také proto odpor proti působení Ladislava Bátory na vrcholku státní správy spojil i jindy rozhádané politiky z levice i demokratické pravice. Možná ne vždy bylo jejich pohoršení upřímné, navíc se jim pan Bátora vlastně vysmál: vždyť neodešel, když to chtěli oni, nýbrž rezignoval dobrovolně, a to až poté, co hlavní tlak proti němu pominul.

Podstatné se ale podařilo a člověk s extrémními názory, nešťastnými vzory a podezřelými přáteli z klíčové funkce odešel. Vyvarujme se toho, aby byl teď lynčován či jakkoli neprávem perzekvován. Jeho politické kroky však sledujme pozorně. Už jen proto, že víme, jak zdrženlivě se staví k demokratickým metodám při správě společnosti.