Dění okolo osoby Ladislava Bátory začíná připomínat tragikomedii. Zpočátku šlo „pouze“ o nové dějství vícedílné hry (snad tragédie), jejímž leitmotivem byl boj mezi pravdoláskaři a jejich odpůrci. Aby nedošlo k nedorozumění, stručně přiblížím, koho těmi pravdoláskaři míním: Jde o příznivce idejí Václava Havla a okruhu kolem něj, které jsou podobně konstruktivistické jako tzv. vědecký socialismus, pouze mu dávají „lidskou“ tvář. Jsou výrazem zklamání z pokusů o převedení marxistické teorie do praxe, jehož neúspěch vedl k vymyšlení konceptu komunitarismu, tedy jakési třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem. Fabuli ani syžet předchozích půtek snad netřeba znovu reprodukovat. V několika posledních dnech ovšem děj graduje a získává nový rozměr. Ve hře se začínají objevovat nové postavy a proměňuje se i jejich mluva. Čeho jsme tedy vlastně svědky?

Svou stručnou analýzu (či interpretaci založenou úmyslně na aplikaci literárněvědné terminologie) započnu okamžikem, kdy Pražané mohli spatřit, jak ulicemi starobylého hlavního města naší republiky pochodují homosexuálové, kteří se podobnými akcemi snaží společnosti vnutit názor, že jejich orientace je zcela normální a přirozená. Bez ohledu na fakt, že není, má jejich počínání i další důsledky. Odhaluje, nakolik jsou novou ideologií, již v českém prostředí prosazují pravdoláskaři a jež pro nás není o mnoho méně nebezpečná (viz úvod) než hrozba komunismu v době první republiky, nakaženy i ty politické strany, které by se proti ní měly jednoznačně vymezovat. Nejde o to homosexualitu jako takovou potírat, ale pouze ji odsunout tam, kam patří, tedy do soukromí. V této zemi nejsou homosexuálové diskriminováni, mohou dokonce uzavírat tzv. registrované partnerství, což již za hranicemi soukromí je. Otázkou jinou je ovšem homosexualismus, jak ideologický proud, který je v rozporu s tradicemi a kulturou naší křesťanské civilizace, pojmenoval prezident Klaus. Proti homosexualismu musejí konzervativci vystupovat; jak ukázala akce Prague Pride, domněle konzervativní strany tak nečiní, někteří dokonce této akci vyjádřili svoji podporu (zmiňme zde alespoň pražského primátora Svobodu). Jakožto konzervativní subjekt proti převzetí záštity nad akcí ze strany primátora i proti její podpoře ze strany velvyslanců protestovala například Akce D.O.S.T. v čele s předsedou Bátorou.

Rozbouřilo se další kolo invektiv a snah odstranit „nepohodlného“ člověka z ministerstva. Ministr Kalousek za „konzervativní“ TOP 09 označil L. Bátoru za „fašouna“ a rasistu, když řekl: „…kdo v souvislosti s jakoukoli národností či barvou pleti používá slovo rasa, tak je prostě rasista.“ Tento výrok poukazuje na naprostou neznalost a iracionalitu „konzervativce“ Kalouska, neboť on sám je nejspíš přesvědčen, že dělení lidského rodu na rasy vymysleli nacisté. Možná si dokonce ani nepovšiml, že nevypadá úplně stejně jako jeho kolega, ministr financí Jihoafrické republiky. Nebo se pan Kalousek pouze snaží být „politicky korektní“ a zakrývat tak objektivně existující fakta.

Minulý týden se k útokům přidal i Karel Schwarzenberg. Podle názoru mnohých (např. pana Gazdíka) si však urážky díky své autoritě ministra může dovolit. Zato níže postavený ministerský úředník nikoli. Dalším podstatným rozdílem je, že ministr se do Bátory „pustil“ veřejně, zatímco L. Bátora, jehož reakce rovněž nebyla citově nezabarvená, tak učinil soukromě. Pro urážku ministra má Ladislav Bátora pykat. (Nabízí se zde paralela s masarykovským Československem, kdy konzervativní spisovatel Deml pouze citoval Otokara Březinu, jenž o prezidentovi mj. řekl, že je hrdopych a pokrytec, a už byl obviněn a souzen za porušení Masarykova majestátu dle zákona na ochranu republiky.)

Vedení TOP 09 využilo dalšího kola bátoriády k prosazování vlastních stranických zájmů, přičemž si bere jako rukojmí občany České republiky, neboť se minitři, jak prohlásili, nebudou účastnit zasedání vládního kabinetu. Předseda Schwarzenberg dokonce záminku – tj. Bátorovo působení na ministerstvu – přetvořil v příčinu, jež může vyústit v rozpad vlády: „Když Bátora neodejde, tak půjdeme my. To je zásadní věc. Buď jsme stále demokratická republika, nebo bereme fašismus jako docela zajímavý názor, který by měl být zastoupený na ministerstvu školství. To je pro mě důležitější než čísla v rozpočtu či otázka nějakého konzulátu v nějaké zemi.“ Tento výrok je vskutku pozoruhodný; nejenže má stejné prvky neznalosti a iracionality (ba demagogie) jako vystupování jeho místopředsedy, ale dokonce dokazuje, že národní zájem znamená méně než stranictví a že nejvyšší představitelé tzv. konzervativní strany jednají v souladu s ideologií, jež je s konzervatismem v protikladu.

Hra s názvem „Bátoriáda“ nyní nabývá tragikomického rázu – prvky tragické se táhnou z minulosti a mají středobod v boji pravdoláskařů s jejich oponenty; poslední dobou je tragika obohacena o boj na samotné pravici, v samotné vládě, jež začíná ohrožovat stabilitu republiky. Komiku lze pak spatřovat v absurdnosti mnoha výroků, jdoucích zjevně proti rozumu, požadavcích na odvolání ministra Dobeše, ve faktu, že TOP 09 až doposud Bátorovo angažmá nevadilo, a v grotesknosti, jíž se některé motivy hry blíží. Otázkou zůstává, v jaké fázi dramatu se spolu s protagonisty nacházíme a jaké peripetie je ještě čekají. Nicméně se zdá, že katastrofa (v pojetí literárním) je zatím v nedohlednu.

Stránky českého konzervativce