Taky většinou nakupujete v některém ze supermarketů? Kolikrát, když si beru vozík, vyhazuji do nejbližšího koše, event. nejbližšího prázdného vozíku pokladní doklad předchozího nakupujícího, zcela výjimečně si doklad schovávám sám. Jen výjimečně, nejdříve však doma, si v něm „počtu“.

Tentokrát jsem nakupoval jen pár věcí v supermarketu Albert 018 na ulici P. Křivky 3. dubna 2007 v Brně, především dva balíky stolních vod a pak další 4 položky.

Nemám rád slazené vody, kupuji vody neslazené a perlivé, případně perlivé jemně. Kupuji je v šestikusovém balíku, který se podle druhu výrobce vody hůře nebo lépe přenáší. Někdy se papírové ucho ani nepřetrhne. U těch lacinějších chybí zcela a musíte je nést opatrně za fólii. Problém staršího člověka je najít v oddělení vod právě ty pravé, tedy neslazené a s bublinkami. Každý výrobce značí své slazené výrobky jinak, některé značky citronu či pomeranče lehce přehlédnete a pak máte šest vod, které jsou vám nanic, ani nohy se v tom nedají umýt, vzpomenete si na scénu koupání dítěte ve slazeném čaji z filmu S tebou mě baví svět. Takže tam stojíte, hledáte a hledáte tak dlouho, až máte pocit, že si vás už ochranka musí všimnout jako zloděje vody (což by mělo značný význam možná někde uprostřed pouště). Konečně jsem si vybral, naložil do vozíku a jel k pokladně. Mezitím se vyvrbila u pokladny fronta, což nemá rád asi vůbec nikdo, ale u některých z nás už pětičlenná fronta vyvolává málem alergickou reakci. Navíc dvojice mladých zamilovaných lidí přede mnou na sobě kromě líbání zkoušela málem jogínská cvičení, neboť okolní svět pro ně zřejmě neexistoval. Problém nemají oni, problém máte vy. Stojíte za nimi a nevíte, kam se máte dívat. Málem máte pocit viny, že se na ně díváte. Fronta se pomalu sune k pokladně, mladá dvojice vyloží své zboží na pás a stojí za sebou tak, že vy se k vyložení svého vozíku na pás nemůžete dostat. Bleskově potlačíte myšlenku požďuchnout zadeček slečny vozíkem. A tak jen stojíte ve frontě a oni „stojí“ před vámi. Konečně na vás přijde řada, vyložíte zboží na pás, balíky vod jako obvykle zlobí, nechtějí pípnout, nicméně se i to posléze (počemžeto?) podaří a je vám oznámena výsledná částka.

Zaplatil jsem, paní pokladní Palkovicova (jméno z dokladu) mi s úsměvem řekla na shledanou, prostě pohoda.

Doma jsem zjistil, že kromě věcí, které jsem skutečně koupil, jsem zaplatil i chléb Šumava 1200 GR za 19,90.

Nejste-li chodící kalkulačka nebo pedant, který denně kontroluje cenovou hladinu a již před nákupem ví na halíř, kolik bude platit, pak v nákupu za 243 koruny české při měnících se cenách si dvacetikoruny navíc všimnete jen stěží.

A když si toho všimnete doma, pět kilometrů od obchodu, který jste navštívili při cestě z práce, máte problém, který nemá řešení.

Jedna z možností je vzít doklad, vrátit se do obchodu a podat reklamaci. Tato myšlenka vás opustí velmi rychle z mnoha důvodů. Za prvé jste rádi, že jste po celodenní náročné práci doma a to poslední, co byste chtěli, je znovu se obléct, nastartovat auto, odjet z výhodného místa na parkovišti (až se po hodině vrátíte, bude volné místo tak kilometr od domu), za druhé těch dvacet korun (necelých), o které vás supermarket Albert připravil, projedete v benzínu již cestou tam a zpět, za třetí, a to je úvaha podstatná, jak prokážete, že jste chléb Šumava opravdu neodnesli, nesnědli a teď chcete necelou dvacetikorunu podvodně vymámit na oblíbeném důvěryhodném velkořetězci Albert, nadto s nařknutím ubohé chudinky paní pokladní, v systému, kde vám vysvětlí, že je to vyloučeno, protože přece všechno zboží prochází čárovým kódem, a tak jste ten chleba prostě dostali, zaplatili a basta fidli. Svědectví vaší manželky, že jste žádný chléb Šumava domů nedonesli, stejně jako svědectví, že nejste šumavožrout a nikdy byste tento chléb nekoupili ani omylem, neboť to není vaše oblíbená značka, je vám platné asi jako poslanci zdravý rozum.

A tak asi jen lehce (na cenové úrovni cca 20 Kč někde) zaklejete a myšlenka na nějakou reklamaci je pryč, rychleji než byste napsali těchto pár řádků. Jen se zamyslíte a napadne vás několik variant:

Varianta A: Prodejna má trvale manko (lidi kradou), pokladní i ostatní zaměstnanci mají podepsanou hmotnou odpovědnost a jsou povinni na ztrátě se podílet. Tomu se dá zabránit jen tak, že se semo tamo připíše kdejakému zákazníkovi nějaká ta korunka. Je to trochu věc psychologie, šikovná pokladní vidí blbce chlapa, který zahodí účtenku nebo ji nechá ve vozíku a je u něj velmi malá pravděpodobnost, že by se kvůli dvacetikoruně vrátil, stejně nic nedokáže.

Varianta B: Pokladní nemíní platit vlastní nákupy, proto opět semo i tamo připíše část svého denního nákupu několika zákazníkům, které si otipuje podle už uvedené varianty A.

Obě varianty předpokládají šikovné ručičky a mezi snímáním čárového kódu tam bleskurychle naťukat kód potřebného nepříliš drahého zboží.

Varianta C: Systém snímání čárového kódu je nedokonalý a občas si umane udělat něco navíc, například něco malého připsat třeba každému pátému, desátému či náhodně zvolenému zákazníkovi.

Varianta D: Při problémech se snímáním čárového kódu z balíků vod se někde nechtěně vloudil chléb Šumava. Velmi málo pravděpodobná, leč teoreticky možná.

Očekáváte nějakou radu, nějaký závěr? Například nenakupujte u Alberta? Překontrolujte si nákup přímo u pokladny? Stěžujte si?

A co byste asi udělali vy, vážení čtenáři? Já o tom napsal tento článeček.