24.10.2019 | Svátek má Nina


SPOLEČNOST: Banalita zla aneb Právo versus morálka

26.1.2009

„Vždy musíte posuzovat věci podle psaného práva, nikoliv podle pojmů morálka a spravedlnost.“
Josef Vondruška

Případ bývalého vězeňského dozorce a současného poslance PČR Josefa Vondrušky nařčeného z týrání politických vězňů se už táhne dlouhou dobu. Ke konci minulého roku státní zástupce Vondrušku obžaloval a nyní se čeká, zdali obviněný opravdu stane před soudem. Není však mým cílem zde spekulovat o něčí vině či nevině nebo dokonce někoho odsuzovat. Chtěl bych ale místo toho poukázat na některé souvislosti, ke kterým Vondruška ve svých výpovědích odkazuje.

Hned na začátku tohoto textu stojí citát, který vyšel z úst Josefa Vondrušky v rozhovoru pro MF Dnes, a právě tato slova otevírají téma, které dalece přesahuje hranice jednoho konkrétního případu. Vondruška nás totiž možná nevědomky vede k otázce, zdali vlastně člověk může rozlišovat mezi dobrem a zlem, nebo zdali naopak má jen „slepě“ následovat zákony?

Pokud si na tuto otázku chceme nějak odpovědět, musíme se nejprve zeptat, co je to vlastně „dobro“ a „zlo“? Není pochyb o tom, že nějakou univerzální definici najdeme stěží. Přesto se však můžeme na jedné věci shodnout – totiž že otázka dobra a zla je spjata výhradně s člověkem. V přírodní říši bychom stěží rozlišovali mezi dobrým a zlým (byť se o to usilovně snažíme, například přisuzováním některých našich vlastností zvířatům), toto měřítko tam zkrátka neexistuje. Avšak je to právě člověk, kdo má tu zvláštní schopnost, že mezi věcmi, skutky či dokonce osobami dokáže takovýmto způsobem rozhodovat. Není pochyb, že se přitom často zmýlí, a čas ukázal, že společnost na takovémto subjektivním principu stát nemůže a potřebuje objektivně vymahatelné zákony. O jejich nutnosti samozřejmě nelze pochybovat. Avšak otázka, která stojí v jádru této úvahy, zní, zdali se ve prospěch „objektivních“ pravidel člověk skutečně má vzdát subjektivních pojmů dobra a zla, morálky či spravedlnosti, a zcela se odevzdat do rukou předem daných zákonů.

Odpovědět se pokusím najít za pomoci Hannah Arendtové, z jejíhož díla „Eichmann v Jeruzalémě aneb Zpráva o banalitě zla“ jsem si vypůjčil i titulek tohoto článku. Autorka ve své knize brilantně ukazuje, že samotné zlo může spočívat v pouhé ztrátě lidskosti, ve ztrátě schopnosti rozlišovat mezi dobrým a špatným a ve slepém odkazování se na zákony. Arendtová totiž nepředstavila postavu nacisty Adolfa Eichmanna jako šíleného maniaka, nýbrž naopak jako průměrného, v životě nijak vynikajícího člověka, který však vždy toužil po úspěchu. I proto byl během své služby často označován za horlivého. Zákony pro něj byly svaté a jen ony pro něj určovaly, co je dobré a co zlé. I proto nebylo pro Eichmanna těžké poslat tolik lidí na smrt. Člověk, který nerozlišuje mezi dobrem a zlem, totiž nikdy nemůže mít špatné svědomí. Arendtová tak předvedla, že totalitní režim potřebuje postavy přesně tohoto typu – potřebuje obyčejného „funkcionáře“ s věčně čistým svědomím, který by i přes sebehorší skutky ze své minulosti neváhal sám sebe přirovnat ke světici. V rukou člověka, který takto pozbyl své lidskosti ve prospěch zákonů, se totiž zlo opravdu stává banální každodenní záležitostí. A i na tom pak stojí jeho obhajoba před soudem. On, Eichmann, přeci za nic nemohl, jen se držel zákonů, které určovala vládnoucí skupina, byl jen kolečkem v systému.

Pokud bychom se tedy měli vrátit k citátu Josefa Vondrušky, který uvedl tento článek, je potřeba se proti takovémuto vyjádření ohradit. Ano, společnost sice potřebuje zákony a není možné, aby se každý řídil jen tím, co považuje za správné. Historie nám však na druhou stranu ukázala, že v životě mohou nastat extrémní situace, kdy by člověk měl dokázat rozlišit mezi opravdovou spravedlností a špatným zákonem, měl by dokázat poznat, když je něco opravdu zlé. Takovýto úkol je v jistém ohledu velmi těžký a jak se ukázalo, ne každý ho zvládne, je totiž hodný člověka v pravém slova smyslu.

Na závěr bych chtěl jen podotknout, že toto zamyšlení v žádném případě nepolemizuje nad vinou či nevinou některého z výše jmenovaných. Rovněž upozorňuji, že jsem rozhodně neměl za cíl přirovnávat Josefa Vondrušku k Adolfu Eichmannovi, jejich životní příběhy jsou zcela nepochybně velmi odlišné. Mým záměrem naopak bylo jednak poukázat (s odkazem na dílo Hannah Arendtové), že prostředí totalitního státu, bez ohledu na to, jestli je nacistický, fašistický či komunistický, vytváří určité principy, které se pak promítají do myšlení a jednání jedinců, kteří mu slouží. Za druhé jsem pak chtěl připomenout, že pojmy jako morálka či spravedlnost opravdu nejsou jen prázdná slova z učebnic, která by neměla svou oporu v realitě. I proto bude zajímavé sledovat, jak si s Vondruškovým případem poradí naše justice a zákony, kterým dříve sám obžalovaný tak bezmezně věřil.

student Fakulty humanitních studií UK








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.