Naše nejznámější poslankyně za KSČM Marta Semelová se opět rozněžnila vzpomínkami na krásnou dobu před rokem 1989.

Dle ní nebyly Úřady práce s lidmi, kteří marně hledají práci, byl dostatek potravin od našich zemědělců, kulturní vyžití bylo neuvěřitelně bohaté, děti trávily svůj volný čas na čerstvém vzduchu a lidé jezdili na rekreaci do zotavoven ROH, případně na své chaty. Na všechno dle Marty Semelové lidé měli.

Marta Semelová je známá svým mírně řečeno ortodoxním komunistickým náhledem na vše minulé i jsoucí. Komunista ve své morálce (jejíž podstatou je neustálý boj s třídním nepřítelem, jehož je nutno nejen nenávidět, ale i likvidovat) nikdy nepřipustí, že tento pohled vyhovuje možná jen úzké skupině těch, kteří musí mít pro sichr svou moc zakotvenou v Ústavě. Dodnes nejspíše nechápavě kroutí hlavou, proč ty miliony spokojených lidí v listopadu 1989 stály na náměstích a posílaly tu skvělou dobu do útrob.

Jsem podobný ročník jako Marta Semelová a ještě mi slouží paměť.

Úřady práce nebyly, neboť byla všeobecná pracovní povinnost. Kdo neměl v občance štempl, byl souzen podle paragrafu příživnictví a obdržel patřičný trest. Podniky jely - aspoň dle Husákových promluv - na 110 %. Není tedy jasné, proč naše hospodářství mělo úroveň Džibuti či Horní Volty a každý jen drobný otřes (třeba požár papíren) znamenal nutnost shánět na toaletu nakrájené Rudé právo.

Kulturní vyžití bylo rovněž velmi bohaté. Ruské filmy či filmy spřátelených zemí jen v ojedinělých případech tepaly opatrně zlořády nepřátel zřízení, většinou jsme však odcházeli z kina naplnění štěstím, že se podařilo vybudovat nový kus cesty, nový komín nebo pozorovat skupinky rozjásaných družstevnic, kterým se přes obtíže podařilo sklidit zrno. Rovněž knižní trh byl prostý jakýchkoliv existenciálních témat zhovadilců, kterým nestačil plný ešus erární šlichty a potřebovali pro svůj život cosi více, než plné břicho. Jen díky pečlivosti cenzorského úřadu byli tito autoři po zásluze nominováni do terénních geodetických prací, případně zatápěli promrzlému obyvatelstvu.

Nevím, kam chodila Marta Semelová nakupovat. V obchodech s ovocem a zeleninou byla k mání povadlá mrkev a naklepaná jablka. Mandarinky byly pravidelně jen na 1. máje a pak před vánoci, nicméně na tuto komoditu bylo nutno stát fronty. V obchodech, nazvaných bůhvíproč „maso-uzeniny“, dostal koupěchtivý občan toliko bůček a semtam játra. Dodnes je mi záhadou, proč naše krávy a vepři z bohatých JZD neměli na svých tělech svíčkové či kotlety.

I přes čistý vzduch, jak píše Semelová, bylo nutno děti pravidelně vyvážet do hor, aby se aspoň 14 dní nedusily popílkem a exhaláty továren. Nejspíše šlo o rozmařilost, protože vzduch na Ústecku a v ostravské aglomeraci mohl soutěžit s himálajským větříkem. Také není jasné, proč lidé v těchto lokalitách prokazatelně statisticky hynuli dříve než ti, kteří měli to štěstí a bydleli třeba na Šumavě. Dodnes nalézané laguny plné ropných odpadů byly nepochybně dílem imperialistických záškodníků s touhou zničit onen avantgardní společenský systém.

Nabízí se otázka, o co Martě Semelové jde. Jednou z možností je specifikum mozkové struktury komunisty, která má pouze selektivní paměť, léta tříbenou četbou Leninových spisů. Druhou možností je vědomá lež, tak typická pro lidi zvláštního ražení.

Ať je to cokoli, obojí je tragické.