Babyboxy nejsou ničím jiným, než alternativou. Existuje jediné morálně uznatelné lidské právo a tím je právo člověka na život. Vše ostatní je až pod ním a nemůže v argumentaci proti babyboxům obstát.

Nečekejte, že někdo může položit na stůl zaručenou analýzu a studii toho, zda babyboxy zachránily nějaký život nebo ne. V příběhu každého dítěte (ale i jeho rodičů), které další část svého života začalo ve schránce na děti, je tolik neznámých, že nic takového prostě zpracovat nejde. Existuje však něco, co umírá poslední. Naděje. A já chci žít dál v České republice v naději, že některá z těch schránek život zachránila. Možná ne život jako významový protipól smrti. Možná jen lepší prožití života v nové rodině.

Odpůrci babyboxů argumentují tím, že prý „každé dítě má právo znát své rodiče“. Hlavně prý také proto, aby v případě svých dalších potomků nebyly vystaveny jejich děti nějaké neblahé genetické zátěži. Jenže například podle střídmých odhadů je v navenek spořádaných rodinách vychováváno každé pětadvacáté dítě otcem, který netuší, že jeho otcem není (více zde).

Odpůrci argumentují také tím, že bychom se místo možnosti „snadného“ odložení dítěte měli více starat o prevenci v sociální oblasti, aby nikdo děti neodkládal. Ano, moc bych si přál, aby všechny děti vyrůstaly v rodině svých vlastních rodičů a byly šťastné. Jenže na to jsem moc dlouho, na rozdíl od řady hlasitých kritiků, dělal pro organizaci pomáhající opuštěným dětem z děcáků, kojeňáků i pasťáků, abych realisticky věděl, že spíše někde najdeme Elvise Presleyho, než bychom mohli jakoukoli sociální prevencí zajistit, že nikdo nebude odkládat děti. Navíc jsem přesvědčen, že i pro ty, kteří své dítě do babyboxu dali, to nebylo nic „snadného“, což dokládají občas zveřejněné útržky z dopisů u dětí.

Babyboxy jsou jen alternativou. Jednou z řady možností téhož. Neberme ji a neodsuzujme ty, kteří ji využijí. Nic o nich nevíme. (Pozn.: jen pro ilustraci jaký život je - jsou známy i případy z války, kdy matka vědomě udusila své vzlykající malé dítě proto, aby zbylé děti přežily, když je kolem jejich skrýše hledali.)

Z doporučení byrokratů z teplých kanceláří OSN, kteří nás nabádají, abychom s touto alternativou okamžitě přestali, není třeba si dělat hlavu. Vymysleli už daleko větší pitomosti. Metál by si naopak podle mě zasloužil ten nenápadný chlapík vpravo, pan Ludvík Hess. Palec nahoru a jen tak dál. Nezbývá než věřit, že v České republice posílí i pěstounská péče a stát takovým rodinám přestane dávat klády přes cestu, aby i těch dětí z děcáků a kojeňáků nakonec ubylo. Přes mou radost z babyboxů stále platí, že pro každé dítě je nejlepší vyrůstat v rodině.

Na základě mých osobních zkušeností s dětmi z dětských domovů mám závěrem vzkaz pro sociální pracovníky a české soudy: Pro dítě je vždy lepší, kromě naprostých excesů, když vyrůstá i v horší rodině, než v žádné.

Doporučuji na iDnes.cz: Na zrušení babyboxů má Česko sedm let. Trest mu ale nehrozí

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora