SPOLEČNOST: Ateistům s láskou
Je sice dobré uvést, jako to činí Václav Bělohradský, že "komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století", ale to nic nemění na jejich faktické diskreditaci: krádežemi, terorem a vraždami miliónů lidí na straně jedné, v praxi prokázanou společenskou a ekonomickou neživotaschopností na straně druhé. Popravdě řečeno, pokud by šlo o ideálnost ideálů, dokázal by jistě i Václav Bělohradský pro lidstvo vymyslet lepší a ještě chiméricky dokonalejší sny, než byly ty komunistické.
Nebyl by to ovšem pravý odsudek antikomunismu, kdyby se i v článku Václava Bělohradského nepropojil s rozhodnou kritikou náboženství. "Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost," napsal Václav Bělohradský a dodal: "Náboženství nabízí únik z této ´prekérní´ situace skokem do zásvětí."
V tomto bodě se odchýlil od svého souběžného znectění katolické církve, píše o náboženství obecně, a tak i já, jiné víry než křesťanské, cítím možnost se vyslovit.
Vždy znovu mě zaráží, když lidé, které bychom mohli korektně označit za ateisty, příkře praví o náboženských záležitostech. Nemám teď na mysli jejich soudy o všem špatném, co se kdy ve jménu víry napáchalo, ale domýšlivé pošklebování lidem, kteří ve svém bytí nacházejí ještě jiné ukotvení než ateisté.
Ateista typu Václava Bělohradského dává najevo, že věřící je slaboch, který se nedokáže vyrovnat s nároky a tíží života jinak než sebeklamem. Bělohradský si tak počíná jako člověk, který nedohlíží na druhý břeh, a přitom troufale hodnotí, co se na něm děje.
Ti, kteří vírou žijí, a je přitom v principu jedno, zda si říkají buddhisté, hinduisté, židé, křesťané nebo muslimové, však před ničím neuhýbají. Žijí-li v pravdě podle víry, přijímají o své vůli řád či závazek, kterým jiní povinováni nejsou a který má svou váhu. V judaismu se takovému závazku hebrejsky říká "kabalat ol malchut šamajim" - "přijetí jha Božího království".
Věřící jednají v tomto konečném a dějinném světě s plnou odpovědností za jedinečnost svého konání a přitom jsou si vědomi přesahu svého bytí, které neodvozují jen z tohoto světa: sahá před zrození a za smrt. Své vnímání skutečnosti a činy podřizují přesvědčení, že jsou součástí věčného, vyššího zdroje existence, než je ten lidský.
Netuším, kde militantní odpůrci náboženství berou své přezíravé a pyšné přesvědčení, že takový postoj je v lidsky vymezeném čase diskvalifikující pro úctyhodný, plný život. Život, v němž věřící člověk neuhýbá před jeho výzvami, nejistotami, měnícím se poznáním a křehkostí, ale naopak jim jde z hloubi své víry statečně vstříc.
Jistě, není věřící jako věřící. Někteří žijí svou víru více v bázni a jiní, což je lepší případ, spíše v lásce - se všemi konkrétními důsledky.
Jsou takoví, kteří se od náboženství pozvednou ke spiritualitě, rozostřující hranice mezi vyznáními, a jiní, kteří toto nedokážou. Netvrdím, že víra sama o sobě je zárukou mravnosti. Mezi věřícími byli, jsou a budou i lidé nečestní stejně jako fanatici, kteří si svůj vztah ke Stvořiteli budou vykládat jako apriorní souhlas shůry se vším, co si podle své osobní či politické potřeby nazvou "činem pro Boha". Mohou tak jistě napáchat mnoho zla. Jenom se však nezapomeňme zeptat: Zla na rozdíl od vždy ctnostných činů těch, kteří mají potřebu náboženství odsuzovat?
Diskuse mezi věřícími a nevěřícími nemá v principu řešení a já osobně bych o víře nikdy nikoho nepřesvědčoval. Zapřisáhlé ateisty bych však přece jen o něco požádal: O menší zaujatost, větší pozornost soudobému náboženskému myšlení, korektnost a otevřenost. Říkají si přeci většinou liberálové.
Vysíláno na Radiu Česko, publikováno na http://www.rozhlas.cz/radio_cesko
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze
