SPOLEČNOST: Aspekty bezcharakternosti
O pirátech silnic, policejním presidentovi a jeho šéfu ministrovi vnitra, o těch co mohou, zatímco ostatní nesmí porušovat zákony stále platí to, co Ondřej Neff napsal dne 22.3. 2002 v Neviditelném psu. „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost.“
„Řekněme si to na rovinu – rovná právní spravedlnost v ČR neexistuje, existuje právní kastovní systém, příslušníci vyšších kast mají i vyšší práva a tudíž i vyšší neodpovědnost,“ napsal v zahraničním časopisu Polygon JUDr. Milan Hulík.
Mám tu výhodu, že mohu situaci v ČR hodnotit po dlouholetém pobytu v Německu, navíc po pobytu v době, kdy „jsem rozum brala“, z Česka odešla jako dospívající a vrátila se jako Evropanka. Dnešní Německo je již dávno v Evropě, zatímco ČR se tam dostává jen krok za krokem a to se ještě snaží někdy do ní vniknout zadními vrátky.
Po pádu komunismu v České republice v roce 1989 vyvstalo pro tehdejší nové politiky vážné a neřešitelné dilema. To se týkalo postoje k samotnému předchozímu režimu. Bohužel, otázka „vyrovnání se s minulostí“ se pro mnohé z nich stala otázkou nejen řečnickou, ale nezodpověditelnou, a pro leckteré a i ty „nejvyšší“ otázkou, na kterou odpovědět vůbec nechtěli. „Vergagenheitsbewältigung“, německý termín této problematiky, je výstižnější. Neznamená jen vyrovnání, ale zmocnění se minulosti, její vstřebání a poučení se z ní.
Proč právě dnes, témeř 14 let poté, co zákon o protiprávnosti komunistického režimu vstoupil v platnost, existuje jen částečná demokracie nebo demokracie na čestné slovo, které se leckdy, spíše mnohdy, nedodržuje. Dotýká se to pochopitelně více těch, kteří byli zvyklí na jinou „západoevropskou“ demokracii a řekněmě to rovnou – více je to rozčiluje.
Jak známo, „zákon o protiprávnosti komunistického režimu je složen z preambule a devíti paragrafů, které bychom mohli rozčlenit na první čtyři deklarativní a zbývajících pět jako právně závazných. Součástí zákona je ustanovení, že režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do listopadu 1989, byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“
Bohužel, otázku po vyrovnání se s minulostí nemůžeme dnes klást tak, abychom se zeptali „jak jsme se vyrovnali?“, ale „co všechno z tohoto zločinného režimu ještě přetrvává?“. ČR se dva měsíce po volbách potácí v podivném kolotoči, kdy polovina se stala menšinou a kdy vůle voličů daná vítězné straně, nemůže být realizována. A co víc – v politice se objevili politici, o kterých je těžko říci, zda jsou klonem Gottwalda nebo Lukašenka. Zmocňujeme se minulosti, nebo se ona zmocňuje nás? Budeme si minulost muset prožít znovu, jak varuje americký historik Santayana ty, kteří se z minulosti nechtějí poučit?
Naše země prošla mnoha etapami dějinných výzev a reakcí, které zahrnovaly řadu změn. Ačkoliv cílem většiny z nás a také každého, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekvován, je snaha modernizovat společenský život, a to jak intelektuální revolucí, tak i tichou evolucí; úsilí o nenávratné zničení následků komunistického režimu je nadále nejen cestou trnitou, ale i cestou ztrát, nenávisti, zloby a ponižování.
Ti, kteří se doposud s novým režimem nevyrovnali, se snaží zabránit všem evropským novotám, evropským trendům a přijmout jen to nezbytné, co je neohrozí. Násilí a bezpráví jsou jedinými prostředky a vlastnostmi, jakými komunistická strana získávala moc a kterými se postkomunisticé návyky, vycházejících mimo jiné z promyšlených podvodů, šikovně použitých lží a i rozkrádání třeba univerzitního majetku, etablovaly a dodnes tiše zůstávají a přežívají. Tyto aspekty jsou specifické nejenom pro minulou společnost, ale příznačné bohužel i z velké části pro společnost nynější. Zahraničí si „díky“ těmto vládnoucím přežitků neuchovává o České republice dobrý dojem. Český režim, který by měl být založen na demokratické, nepředpojaté a otevřené povaze, jako je tomu například v USA, je v dnešní době z velké části výrazem přežitků, které důvěru a naději v nový demokratický režim, a to zejména při hodnocení současné situace, difamují. Když už násilí nestačilo na to, aby stranická moc byla udržena, tak alespoň jeho ospravedlňování a maskování pomocí podvodů a lží má i nadále zůstat měřítkem zločinného komunistického režimu. Je pravdou, že komunistická strana podvody, utrpení a lži nevymyslela. Jedná se o starodávné nectnosti, které komunisté a postkomunistická společnost jen bez studu využívali a z části nadále využívají.
