Jsou situace, v nichž nám vláda s plnou legitimitou neschází. Například problém s výpadkem energetické sítě nemá dvojí rozuzlení, levicové a pravicové. Hromadí se však zvolna témata, která si exekutivu pevnou v kramflecích a s parlamentní většinou v zádech žádají. Ne náhodou mají zahraničněpolitický rozměr.

Sotva si lze představit, že české diplomacii vystačí letité opatrné a lehce proizraelské stanovisko, když se náš blízkovýchodní přítel dostává v libanonské krizi do konfliktu s OSN. Pohled na dění v tomto koutu světa už jistou ideovou dimenzi má. Zjednodušeně řečeno, buď ctíme dávné výdobytky francouzských revolucionářů a požadujeme volnost, rovnost, bratrství pro všechny lidské bytosti nezávisle na státní či národní příslušnosti, včetně těch, co nezaviněně umírají pod izraelskými střelami. Anebo nás více zajímá Izrael coby obklíčený ostrov západní liberálně demokratické civilizace v divokých krajích, a proto jsme mu ochotni tolerovat – v rámci jeho permanentního ohrožení - i počínání překračující standardní normy. Oba přístupy přitom mají své opodstatnění.

Z hlediska České republiky je však mnohem zásadnější debata o americké protiraketové základně na našem území. Každý politik, který se jí pokusí vyhnout s odkazem na potřebu zjištění vůle veřejnosti, musí být srozuměn s tím, že bude nemilosrdně obviněn z alibismu. Referendum je skvělá věc a zapovězena by měla být jen v úzkém okruhu otázek (daně, trest smrti apod.). Nicméně prosazovat, aby o záležitostech s klíčovou diplomatickou a bezpečnostní rovinou (v níž spousta informací spadá do utajovaného režimu) rozhodovali s definitivní platností občané, znamená, že jim budou do hlavy doslova nahuštěna veškerá fakta, jejichž znalost je k vynesení verdiktu nezbytná.

Pokud bude sociální demokracie trvat na hlasu lidu, měla by se buď spokojit s dosavadními průzkumy veřejného mínění (hovořícími jasně proti základně), anebo zvážit možnost konzultativního referenda. Tento záměr je však dost utopický: obecný zákon o referendu stále chybí a nic nenasvědčuje, že by se na tom mělo při silných povolebních pozicích pravice něco měnit. Navíc lidové hlasování neproběhlo ani o nadřazeném dotazu, zda vstoupit či nevstoupit do Severoatlantické aliance.

Ještě podivuhodnější je, jak jednoznačně se k protiraketové základně někteří pravicoví politici, aniž by byli do celé operace náležitě zasvěceni. Neznají její velikost, nevědí, co na ní bude přesně umístěno, přesto rádoby poučeně mudrují o jejím užitku, o pracovních příležitostech, které přinese, bezmála o významu pro „světový mír“.

Shrňme proto aspoň hlavní pochybnosti, jež by měly být rozptýleny: Bude základna chránit pouze teritorium USA, nebo i České republiky, příp. kompletní Evropy? Velet jí bude Pentagon, či centrála NATO? Bude život na základně a v jejím okolí podléhat české jurisdikci, nebo si US Army zřídí „stát ve státě“?

Spolupráce s čelným spojencem je fajn, ovšem nesmí narušovat dlouhodobé národní zájmy země. K nim patří zejména evropská integrace. Bez rozpravy s partnery v EU by neměla rozhodovat ani česká vláda, natožpak obyvatelstvo. A není snad naší prioritou společná evropská obranná politika? Příslušná jednání by tudíž neměla být vedena mezi Washingtonem a Prahou, nýbrž mezi Washingtonem a Bruselem. Jinak můžeme být považování za nespolehlivý (ba zrádcovský) čerstvý přírůstek uvnitř EU, který se hujersky vlísává do přízně mocného dubiska za oceánem.

Vojenská technika, jež má odvrátit nepřátelský úder, si nezaslouží ani primitivní ideologické slogany odkazující tu na naši historickou vděčnost Spojeným státům, tu na smutnou zkušenost s dočasným pobytem sovětské armády, ani hokynářské počítání „má dáti – dal“ (byť uznejme, že zrušení vízové povinnosti do USA je lákavé), ani surfování na nestabilní vlně nálad chabě informované veřejnosti. Naivní pacifismus se nenosí, na tom šestnáct let od konce studené války nic nemění. Nadále žijeme v rizikové společnosti. Nikoli vojenské tábory, ale civilní cíle demokratického světa přitahují pozornost teroristických skupin i celých států, jejichž temným choutkám je šlapáno na paty. Smiřme se s tím, že na českém území dříve nebo později obranné rakety budou zapotřebí. Měly by však patřit a pomáhat především Evropské unii, tedy i nám.

Prázdninové dny svádějí i politiky k dlouhým hrám a sběru malin nezralých. Přejme si ale, aby se tato doba již co nevidět završila. V opačném případě se v mezinárodním kontextu staneme pátým kolem u vozu, od něhož chtít relevantní politický postoj je zhusta nemožné. Plnohodnotný kabinet by měl ve Strakově akademii brzy usednout i proto, aby byl slyšet náš odpovědný názor na spletité cesty, jimiž se planeta ubírá.

Ve zkrácené verzi vyšlo v deníku Právo 8.8.2006