Za "totáče" pro nás byli chartisté něco jako hrdinové a až exotičtí blázni, především pak soudruzi Pavel Kohout a Ludvík Vaculík. Samozřejmě, že soudruzi, protože komunisté. A že bývalí? To neexistuje, stejně jako neexistují bývalí černoši. Pravda, Michael Jackson se o to pokusil, ale málem mu upadl nos.

V jednolité frontě komunistické propagandy působili chartisté jako vítané osvěžení, jako potvrzení, že vše není tak špatné, jak jsme se obávali. Ale bylo, Charta byla podle mého nejvnitřnějšího přesvědčení jedním z pilířů Husákova režimu.

Myslíte si, že jsem se zbláznil, že už mi z toho piva, aut a ženských měkne mozek? Možná, ale natolik ještě funguje, abych znal dva principy.

Tím prvním je princip očkování. Kdo nemá IQ tykve nebo hlavu jen na klobouk, tak ví, jak očkování funguje. Funguje tak, že se do organismu vpraví malé množství infekce, organismus na to zareaguje a vytvoří si protilátky.

Tudíž, jestliže si Charta zmonopolizovala jakousi "opoziční" platformu, tak v organismu socialistického státu již nebyl prostor pro jinou opozici a pokud by náhodou vznikla, mohla být nenápadně a velmi brutálně potlačena.

A druhý princip je ten, jemuž Angličané říkají "all eggs in one basket" resp. "do not put all your eggs in one basket". Česky řečeno, neměj všechna vajíčka v jednom košíku. A přesně to se StB u Charty podařilo. Měla všechny frflaly pod jednou čepicí a mohla je snadno sledovat, kontrolovat, evidovat, odposlouchávat a hlavně řídit.

Mnozí považují myšlenku, že Charta byla nástrojem StB, za scestnou. Opravdu si myslíte, že ve fízly prolezlé disidentské společnosti bylo možné cokoli založit, aniž by o tom do jedné hodiny nevědělo hned několik řídících důstojníků jednotlivých donašečů? Možné to nebylo a kdyby StB Chartu chtěla umlčet, zvládne to během jediného dne.

A to jsme u poslední a velmi důležité funkce Charty 77, která navenek socialistického státu plnila úkol reprezentace demokratické opozice. Respektive, protože Charta byla organizací převážně vyhozených komunistů, tak úkol "předstírání opozice v demokratickém státě".

V totalitním státu opozice není. Ergo kladívko, pokud činnost Charty 77 byla zcela tolerována a její členové případně zavíráni za jiné, často v té době kriminální delikty, tak na různých mezinárodních fórech, na konferencích i dvoustranných jednáních byla Charta 77 skvělým potvrzením toho, že věci u nás se vyvíjejí demokraticky.

A nyní přichází Anna Šabatová se svým cenzurním prohlášením. Ono se nemá soudit děti podle rodičů a lidi podle jejich partnerů, ale na druhou stranu se říká, že jablko nepadá daleko od stromu a vrána k vráně sedá, popřípadě oči nevyklove.

Takže Anna Šabatová, dcera brněnského stalinisty Jaroslava Šabaty a manželka trockisty Petra Uhla, nám (asi nechtěně) předvedla, jak komunisté, ať ve straně nebo mimo, ať v Chartě nebo mimo ni, přemýšlejí. Svoboda jim není drahá. Svoboda musí ustoupit, jakmile jsou ohroženy "společenské zájmy". A kdy jsou ohroženy "společenské zájmy"? Vždy, když to vládnoucím komunistům nevyhovuje.

P.S. Kdysi jsme jako asi dvanáctileté děti studovali s kamarádem Tomíkem Švarců Ústavu ČSSR a jen valili oči, jaká všechna práva nám zaručuje. Svobodu tisku, shromažďovací a tak dále. Ovšem když jsme dočetli odstavec, tak nám spadla brada. Výkon těchto práv totiž nesměl ohrozit zájmy pracujícího lidu.

A kdo rozhodoval o tom, co je zájmem pracujícího lidu? No přece jeho vedoucí síla, KSČ s funkcionáři jako byl Jaroslav Šabata či Jiří Ruml. Později, z nouze ctnost, velcí demokraté.