Poměřujme se ideálem, ne minulostí. Že se máme bezpříkladně dobře, je z většiny úhlů pravda – dostali nás sem ale právě ti, kterým to nestačilo

Argument „nikdy nebylo líp“, případně „žijeme v nejlepší době v dějinách“, který má zklidnit kritiky toho či o noho, ne a ne vymřít. Kolem třicátého výročí listopadu byl sice slyšet subjektivně méně často než při tom dvacátém, dobývá ale nová území – lze se s ním setkat třeba v debatách o životním prostředí.

Špatné na něm není to, že by byl nutně nepravdivý (i když si hned ukážeme, že občas stojí na rozinkách vyzobaných už z ne tak sladkých statistik). Problém je, že je zcela legitimní, a dokonce nutné požadovat překonání i těch nejlepších dosud dosažených výsledků.

Nejlepší, nepřítel dobrého

Československo, rok 1988. Životní úroveň obyvatelstva? Nejlepší, jaká kdy byla: lidé mají historicky nejkomfortnější bydlení a nejkvalitnější zdravotní péči, nejvíc aut, televizorů i volného času. Podle měsíčníku ČSÚ tehdy polovina obyvatel Československa vycestovala do zahraničí. Podíl tak neuvěřitelný, až se vkrádají pochyby, zda nejde o celkový počet zahraničních cest; i tak si lze těžko představit, že by se někdy v minulosti vyjíždělo víc. Úroveň občanských práv a svobod? Lepší než v sedmdesátých letech (koná se první povolená demonstrace), padesátých letech (žádné justiční vraždy), čtyřicátých letech (nemasakrují se celé vesnice) a šlo by najít i několik oblastí, ve kterých byl dojíždějící režim volnější než ten prvorepublikový (nekriminalizoval gaye a lesby, povoloval interrupce – a to odhlížíme od práv sociálních).

Kdyby tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal opozici přesvědčoval, že se Čechoslováci nemohli narodit do lepší doby, měl by z většiny úhlů pohledu pravdu. A přece by to bylo na facku.

V moderních dějinách existuje jenom pár krátkých období, u kterých paušální „nikdy nebylo líp“ neplatí: měnová reforma, protektorát, světová válka… V posledních dvou staletích byla díky prostému ekonomickému růstu a šíření znalostí velká většina dekád těmi nejlepšími zaznamenanými. Což neznamená, že to byla léta nejlepší možná nebo třeba jen dobrá.

Nemusíme nakonec ani cestovat časem. Rok 2019 byl nejlepším rokem v historii KLDR – zemi nesužuje hladomor jako v devadesátkách, očekávaný věk dožití je o dvacet let vyšší než před šedesáti lety, Kim Čong-unův režim pořád není tak krvavý jako japonská okupační správa a lidé tak chudí jako za feudalismu. Saúdskoarabské ženy mohou od loňska opustit zemi bez svolení mužů. Na Kubě lze nějakou dobu soukromě podnikat. Nelze to ale číst jako zprávy o tom, že je v takových zemích konečně dobře. Jen že v nich dřív bylo ještě hůř.

Komu je líp? A v čem?

Druhý háček s „líp nikdy nebylo“ je, že existuje nepřeberné množství metrik onoho „líp“ i skupin lidí, kterých se různou měrou dotýkají. (Například zmíněná měnová reforma sice ožebračila střední třídu, zároveň ale zvýšila status lidí bez úspor.) Následná přetahovaná má potenciál leda odkrýt hodnotové spory, ne někoho přesvědčit:

A: Češi mají nejvyšší mzdy, nejnižší nezaměstnanost a na novou škodovku pracují nejkratší dobu v historii.
B: Vládě předsedá oligarcha ve střetu zájmů, na nájem v Praze padne přes půl výplaty, v ulicích mrznou bezdomovci, země nikam nesměřuje.

A: Odsířili jsme elektrárny, v Jizerkách už je zase zdravý les, v Brněnské přehradě se dá koupat, do přírody se vrátili vlci a medvědi.
B: Nejvyšší atmosférická koncentrace CO₂ v historii měření se týká i nás, ostatně k ní přispíváme jedněmi z nejvyšších emisí na hlavu na celém světě, vyššími než v Číně. Města jsou zavalená auty, zabetonovaná krajina nevsakuje vodu, suché lesy decimuje kůrovec.

A: Na světě nikdy nežilo tak malé relativní množství lidí v naprosté chudobě.
B: Na světě nikdy nežilo tak velké absolutní množství lidí v naprosté chudobě.

Měřítkem není minulost, ale ideál

A nakonec je tu ještě ten slavný krocan z knih Nassima Nicolase Taleba, který na optimistickém grafu ukazuje, jak se krocanům na farmě daří po celý rok lépe a lépe: po Díkuvzdání bude trend s jistotou pokračovat. Výnosy minulé nejsou zárukou výnosů budoucích stojí malým písmem u reklam na investiční produkty a s argumentem o nejlepší době v dějinách je to stejné. Čelíme několika hrozbám, které můžou během několika let umazat mnoho dobrého, co přinesla poslední dvě staletí: jsou mezi nimi klimatická krize, antibiotická rezistence nebo rychlý vývoj umělé inteligence, která dává netušené možnosti tyranským režimům.

Řeči o tom, že nikdy nebylo líp, i kdyby byly doložené sebelepšími čísly, v takových bojích nepomůžou – ledaže by sloužily jako připomínka toho, co všechno musíme ubránit. Většinou ale fungují naopak, jako pobídka pasivně se těšit z výdobytků a slepě důvěřovat, že se lepší nebo aspoň stejně dobrá budoucnost nějak zařídí sama. Tam, kde jsme, nejsme díky takovému přístupu, díky jednoduchému poměřování se s minulostí, ale díky náročnému poměřování se s ideálem.

Vedle Štrougalova best-ever Československa prosperovalo o mnoho bohatší a svobodnější západní Německo, očividný důkaz toho, že i nejlepší doba v naší historii může být strašná. Máme to teď o to složitější, že nenaladíme ARD, na které bychom mohli vidět, jak moc líp bychom se mohli mít, kdyby… – Ta práce zůstává na nás a na svalu, který po dekádách reálného socialismu a kapitalistického realismu zakrněl: na naší představivosti.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce