Letošní připomenutí 75. výročí ukončení 2. světové války v Evropě bylo kvůli epidemické situaci ve velmi komorních rozměrech. Neuskutečnilo se tedy ani připomenutí jiného výročí ukončení války, kdy 9. května 1960 bylo podepsáno rozhodnutí prezidenta a vlády Republiky československé č. 54/1960 o amnestii. Před 60 roky proběhla největší amnestie, kdy, kromě ostatních, bylo propuštěno přes 7 tisíc politických vězňů.

Propuštění byli rozděleni do tříd: příslušníci maloburžoazie - 3828, kulaci a ostatní buržoazie - 2624, protispolečenské a parazitující živly 640 vězňů a z vojenského kárného tábora 46 vojáků (zdroj: Jan Rokoský, Amnestie 1960).

Mezi propuštěnými byla i taková jména jako gen. Kutlvašr, biskup Trochta, Fráňa Zemínová, gen. Syrový, gen. Janoušek, Jiří Stránský, ale i – to jsou mi paradoxy - Gustáv Husák.

O tzv. „prominentních“ vězních, bývalých ministrech, představitelích demokratických politických stran, významných hospodářských pracovnících, vyslancích, významných osobách vojenských a duchovních, rozhodovalo navíc ještě politbyro ÚV KSČ.

Ale všichni, včetně těch „prominentních“, se vraceli do komunistického režimu, jehož byli odpůrci. Bylo jim sice navráceno jméno, ve věznicích byli pouhými čísly, ale vraceli se do situací, které neznali. Mnohým se rozpadla manželství, děti je nepoznávaly, protože táta byl ten pán na fotografii visící na stěně a ne ten zhublý, nemluvný a podmračený člověk, který se najednou objevil. Nezastihli svoje rodiče, kteří v době jejich věznění zemřeli a oni se s nimi nesměli ani rozloučit, nevěděli, komu ze starých přátel věřit a komu nikoli. Někteří nevěděli, jak po těch mnoha létech žít na svobodě a jak naložit se svým životem.

Režim jim život na svobodě ztrpčoval, jak mohl. Obtížně sháněli zaměstnání, uplatnit se mohli pouze v dělnických profesích. Dohled Státní bezpečnosti byl běžný, pozvánky k dalším výslechům přicházely často, vnucována byla i spolupráce s StB. Kdykoli mohli být znovu zatčeni, i když za vymyšlenou či vykonstruovanou činnost.

Pozdější důchody nesměly přesáhnout 400 Kčs, důchod gen. Syrového byl 190 Kčs (průměrný důchod byl v té době 675 Kčs).

Ale to už začínala „zlatá šedesátá“. Při další amnestii (nepočítaje tu z roku 1962, která se politických vězňů vlastně netýkala) - k 20. výročí konce 2. světové války dne 9. května 1965 - byli na svobodu propuštěni i ti „zapomenutí“. Jmény známějšími byli Ota Mádr, Josef Zvěřina, Antonín Manal, Antonín Bradna.

Možnost požádat o rehabilitaci v roce 1968 jim léta prožitá v kriminále nemohla navrátit.

Množství známých jmen, i množství těch neznámých a zapomínaných, se ale z vězení vrátit nemohlo. Zemřeli během výkonu trestu. Jejich ostatky byly zpopelněny, rodinám nebyly vydány a pouze pod čísly někde uloženy.

Po listopadu 1989 se podařilo díky ukrytým záznamům statečných pracovníků krematoria a důsledné práci badatelů některé identifikovat. Byly uloženy do společného hrobu na hřbitově krematoria v Motole.

Každoročně se na tomto místě koná vzpomínka, která má zajistit, aby nebyli zapomenuti ani oni, ani důvody jejich zničených životů. Účast žijících bývalých politických vězňů, ale i představitelů veřejného života, bývala vysoká. Jak tomu bude po letošní pauze, způsobené epidemií, se ukáže v květnu příštího roku.

Projevy pozvaných představitelů státu i samospráv se ale, zvláště v posledních létech, nenesly pouze v duchu obviňování komunistického režimu, odpovědného za zatýkání, věznění, mučení i popravy politických odpůrců, ale stále častěji se ozývalo varování, že ke ztrátě svobody nemuselo docházet pouze v minulosti, že toto nebezpečí může přijít i v současnosti. Stále totiž platí, že „svoboda není nikdy dál od zániku než jednu generaci“.