SPOLEČNOST: Alternativní ekonomie
aneb Zákazy páně Bémovy
Navrhl ondyno spanilomyslný pan Bém, aby byl vydán zákaz uživání výrazů kmotr a korupce, jelikož, citujme, slouží tato slova jako univerzální strašák, kvůli kterému se česká politika nachází v současném stavu. To se ví, místo aby si příslušní orgánové zapsali nabádání páně Bémovo za uši, strhl se náramný chechtot po vší krajině české a jízliví karikaturisté se měli na čem pást. A jen já zde stojím a volám – správně, pane Béme! Jen tak dál! Jest přece známo a vědou potvrzeno, že všechno zlo světa pochází z nekorektního pojmenování; nazvěme nepříjemný jev lahodněji, a problém je vyřešen. Podívejme se třeba tamhle do Ameriky, že ano: bývali tam jacísi černoši, kvůli zbarvení své pokožky vystavení všelijakým ústrkům. Dostalo se jim však korektního názvu Afroameričanů, a hle, problém odlišné pigmentace je ten tam. Nikdo si ani nevšimne, že je takový Afroameričan černý; a kdyby si i všiml, jest rasistou. U nás tedy tolik čern… ééé, Euroafričanů nemáme, ale zase jsou všelijaké patálie s těmihletěmi… za mého mládí se jim říkávalo cikáni. Táhli kraji českými na vozech tažených hubenými koníky, flikovali kotle, hráli na housličky a sem tam zakroutili krkem nějaké té slepici. Nekorektní název cikán byl však nahražen korektnějším Rom, a vida, jaká změna: krajinou již nekočují, kotle neflikují, na housličky nehrají a dávno už ani žádné nemají, a ty slepice… kolují pomluvy, že prý přešli na onačejší sortiment, ale právě že jen pomluvy; kdo by si něco takového pomyslel, jest rasistou. To proto, že přejmenováni sice byli, ale nedbale. Sám jsem již nejednou navrhoval mnohem korektnější název Indočeši, jímž by byl cik… rom… indočeský problém smeten se stolu, ale nějak se neujal. Asi že zásady politické etiky ještě v českých srdcích dostatečně nezakořenily.
Až nyní díky panu Bémovi se likvidace negativních jevů metodou změny výraziva opět ocitla na pořadu dne. Doufejme jen, že jeho iniciativa nezapadne bez odezvy, nýbrž se jí příslušní činitelé chopí a zákaz těch ohavných slov se stane skutkem. Kmotrovství a korupce tím okamžikem zmizí, jako by jich nikdy nebylo, o tom nebudiž pochyb. Nicméně je však zapotřebí je nahradit něčím korektnějším, aby studenti historie netápali, až budou někdy v korupce- a kmotrůprosté budoucnosti na to téma spisovat své diplomové práce. Jest jen dbáti toho, aby nám problém ledabylým přejmenováním nevlezl zadními dvířky zase zpátky, jako v případě těch… ale už jsem zticha. Jistěže bychom místo kmotr mohli říkat třeba filuta; to by ovšem bylo typické vyhnání čerta ďáblem. Noviny by hnedle byly samý filuta a univerzální strašák by zůstal jaký byl, ne, to by k ničemu nevedlo. Což takhle… nechte mě chvíli přemýšlet… nekonvenční ovlivňovatel? Jak na tu korupci… nu, nazvěme ji třeba alternativní ekonomie. Je dneska všechno alternativní a nekonvenční velice v módě, tak proč ne. Také se mezi lidem vede mnoho utrhačných řečí o té dnešní zlodějně, a třebaže ji pan Bém do svého návrhu nezahrnul, i zde by bylo třeba zákazu nebo přinejmenším jiného, etičtějšího pojmenování. Zloděj, jak ošklivé, přímo diskriminační to slovo! Někdo si zadře za nehet milionek nebo dva a hned je zloděj… tomu je třeba zamezit. Ustanovme zákonem třeba název odklonitel, tak. Já vím, z mojí hlavy to není, ale snad nemusím být pořád tak originální. A tak bychom mohli postupovat dál, jedno po druhém vyškrtávat z jazyka českého nevhodné výrazivo, až by naše drahá vlast zářila co vzor ctnosti a neúplatné efektivity po veškerém povrchu zemském. Jakže? Slyším nějaké hehehe? No proto.
Ale nechám už sprťouchlat, jakkoli je obtížné si je netropit. Vzpomínám si na pana Béma, když jeho jméno začínalo být pojmem: přívětivý, energie plný mladý muž, skýtající naději, že by pražský magistrát pod jeho vedením mohl pozbýt odéru korupční žumpy, pro nějž práskl radničními dveřmi jeho předchůdce v úřadě, pan Kasl. Osobně jsem ho neznal, vím ale, že prošel skautským střediskem Šipka, v němž jsem i já ještě v hluboké ilegalitě působil; už to mi bylo určitou zárukou, že jde o člověka mravně bezúhonného, na nějž je možno se spolehnout. A snad takový i byl. Změnilo se v něm něco nástupem do politiky? Je česká politika opravdu taková žumpa plná špíny, kolem níž kdo projde, nezůstane nepotřísněný? Ledaže je někdo k svodům kor… ech, alternativní ekonomie odolnější, kdežto jiný se jí nechá ovládnout do té míry, že ztratí cit pro to, co ještě je tolerovatelné vybočení a kde začíná jednání odsouzeníhodné. Snad opravdu si pan Bém představuje, že jeho techtle-mechtle s různými Janoušky a jim podobnými je věc řádná, a zlobí se náramně, slyší-li slovo kmotr. A nechápe ani, že se navrch ke vší nedobré pověsti stal směšným, navrhnuv ve vší vážnosti je zakázat. Ne, ještě stále si nemyslím, že je někdejší skaut Pavel Bém špatný chlap s vrozenou náchylností k pokoutním rejdům-šmejdům. Jen asi měl zůstat u lékařského povolání a nevstupovat do politiky, prostředí septického, v němž je člověku třeba velké morální odolnosti, aby se nenakazil.
Řeknete mi možná, že ani jinde není politika všech ctností futrál, což ze své zahraniční zkušenosti ochotně potvrdím. Přece jen ale jsou jisté rozdíly prolezlosti; a česká politika je, pomineme-li některé africké parepubliky, korupčními praktikami z nejprolezlejších. O efektivitě ani nemluvě; kdypak vlastně se v království českém naposledy něco povedlo? Opencard, sKarta, důchodová reforma, jiné projekty rozumné a velmi potřebné… a rozplynou se do ztracena, dobré leda advokátům, aby si namastili kapsy na soudních tahanicích. Proč se v české politice nic nedovede do konce? Proč nakonec i při dobré vůli všechno vyjde sotva napolovic a nepoužitelně? Inu proč. Po dlouhý čas bylo pro valnou část politiků jejich pověření takový vedlejšáček; hlavní zájem platil výnosným kšeftům a kšeftíkům, buď prostřednictvím vlastní firmy, nebo podílnictvím v desateru jiných. Postavení na vyšším stupni politiky byl toho nutný předpoklad: tam se navazovaly užitečné známosti, tam se splétaly nitky vzájemných úsluh, informací, tam se odhlasovávala zákonná ustanovení takovým cílům sloužící, kdo vstoupil do politiky s jinou představou, rychle z ní zase utekl. Píši o tom v minulém čase, protože česká mluvnice neobsahuje žádný čas polominulý; nicméně je možno si všimnout, že se v poslední době dobře namazaná mašinka alternativní ekonomie jaksi zadrhává, nejeden až dotud nepostižitelný nekonvenční ovlivňovatel už bručí v base nebo k takovému osudu teprve spěje. Je možná hodno pozoru, jak se tato změna časově shoduuje s působením současné vládní konfigurace, ze všech za celou postsametovou éru nejproklínanější, mysli si o tom každý co chceš.
Ať je tomu jak chce, kmotři a kmotříci znejistěli. Najednou je jejich vliv a postavení nekryje tak neprůstřelně, jak byli zvyklí, co doposud šlo jak po másle, je cítit kriminálem; i neschválí a nepodepíší raději vůbec nic, aby neměli oplétačky. Proto naléhavě potřebné projekty buď zůstávají v půli cesty, nebo je obestírá síť připomínek, doplňkových návrhů, změn a kompromisů ode zdi ke zdi a zase zpátky, až nestojí za víc, než je zmuchlat a hodit do koše. Co může v tom ohledu přinést budoucnost, zda pokračování započatým směrem nebo návrat k starým móresům, nechť řeší některý obzvlášť nadaný věštec. Mě by v této chvíli spíš zajímalo, kde se vzala ta zahnízděnost v alternativní ekonomii, mimořádná i ve srovnání s jinými postkomunistickými končinami. Jednou nohou jistě tkví v časech uskutečněného socialismu, kdy se bez známostí a podmazávek nedalo sehnat ani čtvrt kila hovězího na polívku. Tou druhou…
Bylo to podivný čas, tenkrát v raných letech devadesátých. Dozněl jásot nad nově získanou demokracií a nastaly rozpaky: jak teď dál? Všechny třetí cesty, nepolitické politiky a nestranické strany, upřímně míněné, ale naivní, prokázaly svou nepoužitelnost a brzy zapadly. Že by se demokracie a jiné novinky daly odkoukat tam, kde už dávno a bez větších obtíží fungují, nepřipadlo nikomu na mysl; jest v české tradici vynalézat i násadu ke krumpáči znovu a sami. V té chvíli vyvstal politický fenomén, jehož jméno zajisté netřeba uvádět, a vyslovil kouzelnou formuli. Tržnost! Trh, trh, tržnost bez přívlastků a doplňků, vše vyřeší neviditelná ruka trhu! A trval řečený fenomén na svém i pak, když se ve vší naléhavosti ukázalo, že by postkomunistická tržnost nějaký přívlastek přece jen potřebovala. Nedovedl jsem si tu zatvrzelost vysvětlit, až se mi dostal do rukou zdroj, z nějž čerpal inspiraci: dílo skotského ekonoma Adama Smitha (1723 – 1790). Vyslovil onen muž teorii v jádře pravdivou, ale právě že jen v tom jádře: jest ekonomie záležitost sobecká, v níž každý jedná z hlediska svého osobního zisku; nicméně je součet všech těch sobectví kladný, napomáhající celé společnosti k prospěchu a blahobytu. S tím se náš fenomén spokojil. Kdyby býval pokračoval v studiu Smithova díla, dočetl by se, že zázrak přeměny ekonomického sobectví v obecný blahobyt nefunguje, není-li provázen stejnou porcí mravního vědomí. Netušil to? Nechtěl tušit? Vyhovovala jeho povaze představa na nic se neohlížejícího, dravého sobectví, kdežto jakási morálka…? Snad by měl být každý, kdo směřuje do vyšších funkcí politických a ekonomických, podroben psychologickému testu. Snad by měl být ze soutěže předem vyřazen každý, kdo se ošklebuje nad morálkou, maje ji za vcelku postradatelnou třešničku na dortu. Ještě mi znějí v uších takové a podobné řeči z volebního roku 1996, jímž byl… ne nastartován – to se stalo už dřív – jistě ale potvrzen pochod k současnému stavu, kdy protikorupční policie sbírá alternativní ekonomy jako švestky i v samotném úřadu vládním, aniž by bylo zjevno, bude-li to co platné.
To jsme se ovšem notně odchýlili od pana Béma s jeho legračními zákazy. Avšak jak známo, vše souvisí se vším; a je dobře sledovatelná pěšinka vedoucí od výběrově pojatých ekonomických tézí Adama Smitha k morálnímu i politickému úpadku člověka schopného a nadaného, jenž mohl být své zemi k prospěchu, v posledku však ztratil s posledními zbytky dobrého jména i veškerou soudnost
Hannover, 14. června 2013