Přicházejí se stále absurdnějšími požadavky

​Tak dlouho se necháte tlačit do kouta, až z něj už nemůžete ven. Ustoupíte jednou, ustoupíte podruhé a příště už nemáte kam a zřítíte se rovnou do propasti. Ještě je ale ​ ​stále čas nejhoršímu zabránit.

Několikatýdenní masírka Black Lives Matter opět potvrdila, že největší vliv na dění v současném západním světě mají aktivisté. Stačí jeden email nebo jedno „vystoupení“ a zbraně skládají i velké nadnárodní korporace. Je vlastně jedno, o čem si novodobí vykladači dle nich jediné správné cesty vymyslí, že je homofobní, rasistické, urážející ženy, páté pohlaví atd. Jednou je to název zmrzliny, jindy nějaký tweet vysokého manažera nějaké firmy, nebo třeba jeho „nesnášenlivé“ tvrzení z roku 1981. Vždy se dá najít menšina, která se může cítit uražená. Obvykle se ale nejhlasitěji neozývají samotní příslušníci té menšiny, ale aktivisté.

Nejhorší na celé věci je, že jim nikdo neklade odpor. Nikdo s nimi nediskutuje. Nikdo se nesnaží vyvrátit jejich mnohdy bizarní požadavky. Dříve měla vždy pravdu komunistická strana, teď ji mají aktivisté. S nimi se prostě nediskutuje. Pouze se plní rozkazy. Za značného přispění liberálních médií a politiků, kteří si to s nimi také nechtějí rozházet. O osudu jednotlivců, firem či jednotlivých produktů rozhodují nikým nevolení lidé, kteří si sice říkají aktivisté, ale ve skutečnosti jsou to extremisté.

Nediskutují a nenaslouchají... pouze nařizují, poroučejí, vynucují, vydírají, kádrují, vyvíjejí nátlakové akce.

V mnohém tak „aktivistická“ současnost opravdu připomíná staré nedobré časy před rokem 1989.

Přitom dnes aktivisty napadeným firmám ani jedincům nehrozí nic až tak drastického jako v dobách komunismu nebo nacismu. Ještě stále je možné se bránit a vykázat čím dál tím více absurdnější požadavky aktivistů do patřičných mezí.

Nakonec ani z obchodního pohledu se zbabělost různých firem a institucí nevyplácí. Aktivisté jsou sice hodně hlasitá, ale naštěstí stále jen menšina. Drtivá většina společnosti si nepřeje bourat sochy, měnit názvy sportovních týmů, výrobků atd. Takže kdyby se taková nadnárodní korporace nepodvolila aktivistickému diktátu, nebude muset zavřít svoje obchody a rozhodně nezkrachuje.

Dobrým příkladem je u nás pivovar Bernard. Když přišel se spoře oděnými dívkami (tzv. pin-upky), aktivisté spustili svou oblíbenou písničku. Stanislav Bernard s nimi tu hru hrát odmítl. A stalo se něco? Klesly pivovaru Bernard prodeje? Muselo se vylévat pivo po hektolitrech do kanálů? Nevím o tom. Pivovar jede dál a jeho konzumenti jej kvůli aktivistickém povyku rozhodně neopustili. Spíš to mělo opačný efekt.

To je ale jen kapka v moři. I v našich zeměpisných šířkách častěji následuje podvolení aktivistickému nátlaku. To je podle mě hrubá chyba. Čím víc se zlu ustupuje, tím více nabírá na síle. A vývoj postupuje přímo překotně. Kdyby mi někdo před 10 lety vykládal o šílenství spojeném s údajnou ochranou klimatu, honem na čarodějnice v rámci MeToo nebo aktuálně BLM pod rouškou údajného boje proti rasismu, vysmál bych se mu. Nevěřil bych, že je to možné.

A stačilo pár let a z bizáru se stala realita. Jak jsem psal výše, ještě stále se lze zlu postavit. Kdo ale ví, co bude za dalších několik let? Možná i u nás se bude policie „zajímat“ o řidiče, který si dovolil na duhovém přechodu otisknout svou pneu a dopustit se tak „aktu nesnášenlivosti vůči LGBT komunitě“, jako se tak stalo před týdnem v kanadském Vancouveru.

Věčné ustupování nátlaku prostě nefunguje a jak sami víme z naší historie, ani nikdy nefungovalo. Kdo chce mít klid a jen stále couvá, nejspíš o něj bude v blízké budoucnosti připraven brutálněji, než by jej napadlo v nejhorší noční můře.

Převzato z blogu se souhlasem autora.