Při troše zjednodušení si můžeme dovolit říci asi toto: Nejprve o morálce rozhodovali stařešinové rodu či kmene, později církve, ještě později politici a v druhé půlce minulého století to byli filozofové, spisovatelé, historikové, sociologové a špičkoví novináři. Tyto doby jsou pryč. Dnes si už nikdo netroufá moc nahlas vykřikovat, co je dobré a co zlé. Morálka se privatizovala. Rozpadla se na miliardy názorů: každý má svou privátní etiku. Chybí cokoliv společného, co by lidi spojovalo.

Každé, byť sebebrilantnější vystoupení nějakého politologa či filozofa se ztrácí v informační tříšti a hlavně v množství nekvalifikovaných, populistických a bavičských výstupů, která na nás chrlí média. Už neexistuje žádná důvěryhodná instance, už existuje jen Downloads.

To, co jsem tak velmi stručně a nepřesně popsal, je jedno z velkých témat dnešní Evropy, které se nám vyhýbá. V lidských hlavách se rozpadá hierarchie hodnot stejně rychle, jako se rozpadá v politice stranický systém, tvrdí třeba Wolfram Weimer v knize Credo – Proč je návrat religia dobrý. Síla, která spojovala velké strany, odbory, různá společenství až po církve erodovala. Ve světě, který se proměnil na akciovou společnost JÁ, jak říkají sociologové, už není místo pro nějaký skutečný duchovní rozměr.

Někteří sociologové nepovažují tento rozpad etické a politické identity za tak špatný, protože otevírá nové možnosti pro rozvoj liberální občanské společnosti. Otázka ale je, jakou cenu za to platíme. Odpověď Wolframa Weimera zní: Velkou, protože v okamžiku, kdy svět sestává jen z nabídek, stává se morálka něčím, co nelze definovat. Všechny tradice a hodnoty se ztrácejí v supermarketech a sebedefinicích ambiciózních jedinců, kteří už nemají žádné zábrany veřejně vykřikovat jakékoliv hlouposti a lži.

Vše záleží jen na svědomí jedince. Jako společný princip uznáváme pouze toleranci všeho. Jenže – píší odborníci – když všechno záleží jen na osobním svědomí a neexistují žádné obecně uznávané hodnoty (společenské svědomí), pak na to vždy doplácí morálka a nejhůře na tom jsou ti nejslabší: to znamená nezaměstnaní, nemocní, invalidé, staří, cizinci v zemi...

Základní otázka, kterou si dnes naše civilizace klade, proto zní: Jak naše společnost získá zpět citlivost, podle níž by poznala, že se vydala špatným směrem?

Euro 26/2007

Autor je novinář a spisovatel