Neobracím se na vládu. Obracím se na solidaristy: Pomozte vládě splnit její dobrovolné kvóty. Dobrovolně.

Ať již si děláme hořkou legraci z dobrovolných nedobrovolných kvót, nebo nás rozčiluje západní multikulturalismus či rozvracení sousedství Evropy některými západními státy, nebo se dokonce snažíme nalézat dlouhodobá řešení problému nelegální imigrace, je třeba kromě toho též reagovat na aktuální vývoj v přístupu EU k imigrantům a běžencům.

I když se to v médiích mnohdy významově smývá, našemu svědomí jsou předkládány dva druhy solidarity:
- solidarita s utečenci,
- solidarita se státy EU, které se potýkají s náporem jak utečenců, tak ekonomických imigrantů.

Dost dobře chápu solidaritu, kterou mnozí vyjadřují s běženci – občany Sýrie a Libye. U nich má náš stát morální zodpovědnost za jejich situaci. Chápu tedy i případnou solidaritu se státy Unie, které by byly pod nezvladatelným náporem přesně takových utečenců. Ale opravdu jen do té míry, do které nemohou zvládnout nápor právě těch utečenců, nikoliv nápor ilegálních ekonomických imigrantů. Necítím zodpovědnost za nelegální ekonomické imigranty a nejsem solidární se státy Unie, které s ilegálními ekonomickými imigranty zacházejí jako s utečenci.

Současný stav po summitu EU je takový, že naše vláda musí dobrovolně do konce července (tedy v době dovolených, kdy málokdo bude protestovat) předložit Evropské komisi návrh na dobrovolné přijetí žadatelů o azyl. Jistě tedy uvítá radu, jak skutečnou dobrovolnost zajistit a zároveň nabídnout něco, co EU může akceptovat a netlačit na nás až za hranici dobrovolnosti. Přitom taková rada odpovídá i mému vlastnímu vnímání solidarity uvedenému výše.

Faktem je, že akcentováním dobrovolnosti na posledním zasedání Evropské rady (jakkoliv se zřejmě jedná o „dobrovolnost“ pod nátlakem) v přijímání potenciálních azylantů nastala v této věci nová kvalita. Znamená to kromě jiného, že mnohým začíná docházet, že vynucená solidarita není solidarita.

Dále to znamená, že vláda má možnost si zvolit, jak solidaritu s utečenci zhmotnit. Jak to udělat lépe, než dobrovolnou účastí obyvatelstva? Je to právě premiér Sobotka, který neustále akcentuje prvek dobrovolnosti, měl by ho tedy aplikovat i směrem ke svým občanům. Nyní má příležitost ukázat, že to myslí opravdu vážně.

Měli bychom přijímat z Libye a Sýrie běžence nejvíce zasažené válkou – a to jsou děti, které ztratily ve válce rodiče.

Ale neměli bychom jim nabídnout jen strávení dětství někde v děcáku ve Vyšních Lhotách. To by opravdu nebylo dostatečně solidární a představovalo by to navíc i bezpečnostní riziko. To by nebyla ta správná integrační politika. Je třeba jim zajistit normální vývoj v rodinách, kde se nejlépe naučí jazyku a místním zvykům.

Navrhněme tedy Evropské unii, že Česká republika přijme právě tolik syrských a libyjských běženců, kolik se v České republice najde rodin ochotných ujmout se sirotků a adoptovat je.

Vláda nemá času nazbyt. Jen do konce července. Měla by tedy okamžitě zřídit speciální e-mailovou adresu, na kterou se jí budou hlásit jednotlivci i rodiny ochotné se syrských a libyjských sirotků ujmout a vychovat z nich řádné středoevropské spoluobčany, nikterak netoužící - až vyrostou - po pomstě za rozvrácení jejich původní domoviny. Podle počtu dobrovolně přihlášených by pak vláda nahlásila Radě Evropské unie, kolikže to běženců dobrovolně přijmeme.

Soudě podle toho, jaký je převládající názor diskutujících v České televizi, kde se pozvaní hosté většinou vyjadřují ve prospěch solidarity, existuje mnoho adeptů na adoptivní rodiče. Ti nyní solidaritu mohou předvést v praxi. Jistě se přidají i ti, které trápí černé svědomí - podporovatelé bombardování Libye z roku 2011.

A reportéři a moderátoři by se politiků, kteří hovoří o solidaritě, měli vždy ptát: A vy byste adoptoval/adoptovala sirotka ze Sýrie?

Převzato z blogu Strunz.blog.idnes.cz se souhlasem autora