Jaká je hlavní slabina našeho politického systému? No přece politici – shodne se většina. Zlepšení prý nastane, až k moci přijdou poctiví idealisté. A jak jsou na tom vlastně voliči? Americký psycholog Herbert A. Simon zkoumal informovanost voličů a jejich politické preference. Výsledky své rozsáhlé vědecké práce shrnul do záludně prosté otázky: Jak si chtějí voliči utvořit o politických stranách objektivní názor, když o nich tak málo vědí? Do odborné literatury tato retorická otázka vstoupila jako „Simonova záhada“. Její vyřešení se týká budoucnosti reprezentativní demokracie u nás i ve světě.

Co nás zajímá?

Voliči nevědí o politice dost, protože je strany málo informují, zní obvyklá odpověď. Opravdu? A co všechny ty blogy, analýzy, projevy, brožury a knihy; co Radio Česko a ČT24? V informační společnosti lze jen těžko obhájit tvrzení, že vědění není k dispozici. Možnosti informační společnosti však většina z nás využívá pouze v té míře, v jaké přispívají k našemu povyražení. Ebay, internetové hry či seznamky jsou zábavnější než problémy zemědělské nebo bezpečnostní politiky. Ruku na srdce, převážná většina (nejenom české) veřejnosti se o politiku ve skutečnosti vůbec nezajímá. S patetickým gestem se odvrátí od této „špinavé hry“ a dychtivě se přikloní k zábavnějším alternativám.

Jelikož o politice nevíme dost, posuzujeme ji podle měřítek, na která stačíme bez tréninku. Než abychom se pohroužili do četby analýz a komentářů tak se raději ptáme: „Kdo s kým a co za to dostane.“ Místo o politiku se vlastně zajímáme hlavně o politiky. Je prostě snažší a zábavnější vnímat věci veřejné jako nekonečnou telenovelu a sledovat politiky jako celebrity ze sportu nebo z kultury.

Naše politické názory a rozhodnutí opíráme příliš často o „poznatky“ o privátním životě, finanční situaci a výhodách mocenské elity, opepřené porcí závisti vůči „těm nahoře“. Media se takové společenské poptávce ráda přizpůsobí; aféry se prodávají snadněji než náročná témata a mnohorozměrné pohledy. Výsledkem je bulvarizace politiky. Ano, podíl na ní mají politici sami, ale především jde o rozhodnutí veřejnosti, která ve své většině svobodně volí povrchnost.

Politickým stranám vyhovuje, že voliči politiku zaměňují s personálními rošádami, retorickými přestřelkami a zakulisními intrikami. Přestát tu či onu aféru je mnohem snažší a stojí to méně energie než vymyslet a prosadit nosná řešení pro exportní, daňovou nebo bezpečnostní politiku. Volební období se dá pohodlně strávit tím, že se politici zabývají sami sebou a problémy, které sami vytvářejí.

Nedostatek převratných myšlenek a nízké nároky veřejnosti určují i způsob politického marketingu. Politika vychází vstříc nenáročnému vkusu většiny a prezentuje se jako zábavná reality show. Politické strany to sice na oko popírají, ale prodávají své kandidáty podobně jako mýdlo nebo čokoládové tyčinky. Jenom si vzpomeňme na zábavný charakter nedokončené volební kampaně. Letos bude repríza.

Politická negramotnost

Reprezentativní demokracie předpokládá informovanou a angažovanou veřejnost. Politice sice může rozumět každý, ale musí jí věnovat více času než kolik ho stačí na přečtení titulků bulvárních novin. To se děje zřídka, a proto se v demokratických společnostech šíří epidemie politické negramotnosti. Nesouvisí se znalostí abecedy, a může tudíž postihnout i mnohého vzdělance.

Vědění prý znamená moc. Političtí analfabeti vědí všechno o „Vyvolených“, o internetových aukcích, módách, filmech a aférách, ale toto vědění vede ke ztrátě kontroly. Bavící se veřejnost se zříká moci ve prospěch skutečně informovaných a tím i vlivných skupin z hospodářství, politiky nebo z veřejné správy. Demokracie tak sice formálně existuje dál, ale fakticky zaniká. Svobodné hlasování ztrácí smysl, když voliči své rozhodnutí opírají o pár podružných informací o politicích a chybí jim hlubší poznatky o politice. Své demokratické svobody pak politický analfabet využívá pouze k tomu, že na rozdíl od minulosti reptá proti vrchnosti o poznání hlasitěji.

Za těchto okolností působí demonstrativní znechucení politikou, ono „děkujeme odejděte“, bezmocně a pokrytecky zároveň. Podepisování petic a zvonění klíči jsou prázdná gesta, která nic nestojí a nic nepřinesou.

Také volání po „poctivých politicích“není nic jiného než projev nekompetentního přístupu veřejnosti k politice a neochoty se jí hlouběji zabývat. Tento postoj se opírá o kuriózní předpoklad, že politika prováděná striktně podle právních norem je automaticky lepší. Poctivost však není synonymem chytrosti. Poctivec, který se nezištně snaží o prosazení upřímně míněné hlouposti, je schopen nadělat stejnou škodu jako nepoctivý chytrák.

I kdyby se nakrásně podařilo prosadit v politice striktní dodržování pravidel, zlepšila by se pouze její forma, nikoliv zákonitě i její kvalita. Poučené vměšování angažovaných voličů na všech politických úrovních by ke zkvalitnění politiky přispělo podstatně více než další zákony proti korupci.

Má demokracie budoucnost?

Existuje řešení Simonovy záhady? Po desetiletí byl přístup k informacím nedostupným ideálem - motivem boje za demokracii. Cíl byl dosažen a informační svoboda dnes ohrožuje budoucnost demokracie. Reprezentativní demokracii chybí nejenom schopní politici, ale především informovaní a angažovaní voliči. Zábavou posedlá a většinou jen pošetile reptající a politizující veřejnost nese na nízké úrovni politiky velkou část viny.

Nemá smysl čekat na blanické rytíře a trvat na formální „správnosti“ politiky. Je to sice pohodlné, ale Vánoce právě byly a na Ježíška by dospělí již věřit neměli. Účinná politika není poctivá nebo nepoctivá, nemá světový názor ani spasitelskou perspektivu - je „pouze“ nekonečnou a nesmírně náročnou řadou pokusů o zvýšení blahobytu, bezpečnosti a mezinárodního vlivu země. Roztěkaní a povrchně informovaní voliči však nevědí dost na to, aby byli schopni formulovat jasnou politickou poptávku a nést důsledky tomu odpovídající politické linie.

Že by to bylo moc namahavé? Ano. Ale pak bychom měli snížit intenzitu našeho pohoršení nad špatným stavem politiky na úroveň odpovídající naší vlastní ochotě se opravdu angažovat. Společnost, která svůj zájem o politický vývoj dokazuje především pranýřováním politiků a jinak chce mít svůj klid, se již odporoučela do virtuálního světa médii a odmítá odpovědnost za svou budoucnost.

Zdá se vám, že také moc dramaticky zvoním klíči? Zmíněné potíže by se daly přehlédnout a mohli bychom klidně surfovat za další zábavou. K západnímu politickému modelu však existuje reálná a velmi životná alternativa. Autoritářské režimy nemají zájem o informovanou a aktivní veřejnost. Svých občanů se neptají a jednají tudíž rychle, zacíleně a rozhodně. Demokracie je v defenzivě a když se nic nezmění, tak bychom se měli začít smiřovat s tím, že bude vytlačena autoritářskými formami vlády.

MfD/Kavárna 2. ledna 2010