Nevíme, co trápí - od dnešního dne už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být podobné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz, a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno, není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt, či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nesměli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi. Manažerský sprint v zastoupení Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný! To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo, jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu.

„Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc,“ řekla novinářům místopředsedkyně Rady rozhlasu Dana Jaklová. Když o platu ředitele rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo „důvěrné“ by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého milionu korun. Mimochodem je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní technologií -„dojel“ pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

LN, 1.3.2010