S morálními dilematy se v práci potýká každý, ve společnosti i kultuře jsou přitom tabu. Změňme to.

Marek Prchal, Jan Macháček, Vladimír 518: ti všichni v posledních týdnech slyšeli výtku, že dělají podržtašky lumpárně. První za to, že spolu s kolegy z pí-ár oddělení ANO pomohl „k moci StBákovi, podvodníkovi a populistovi nejtvrdšího zrna. Udělali to bez sebemenšího náznaku skrupulí, v trendy hadrech a s úsměvy na rtech.“ Druhý za to, jak z vedení „Babish’s Think Factory“, tedy Institutu pro politiku a společnost, pálí po Babišových oponentech. Třetí za svou spolupráci s Red Bullem.

Tomáš Baldýnský ve svém Posledním slovu k lidem pohrdajícím Prchalovou prací podotýká: „Doufal jsem, že jsme z kádrování idejí už vyrostli.“

Od kádrování se tyhle i další podobné shitstormy ve dvou ohledech liší. Za prvé, špatný kádrový posudek znamenal kariérní stopku a existenční problémy. Markeťákům zato štempl prodejné děvky spíš pomůže, než uškodí – a lidé z think tanků a kulturního průmyslu už to asi mají podobně. Za druhé, kádrováci soudili lidi podle sice zrůdných, ale na druhou stranu srozumitelných kritérií, která se vešla na šestnáct stránek. A právě tady to rozhořčení nad prací Prchalů, Macháčků a Vladimírů 518 začíná být zajímavé.

Šátrání v mlze

Jak Baldýnský správně píše, každý v oboru prodávání myšlenek si během kariéry musí někde udělat čáru, za kterou už nepůjde. Nejde jen o publicisty, umělce a markeťáky – řešit to musí i zdánlivě apolitičtí programátoři, jejichž práce může zabíjet.

Jaká že ale jsou ta kritéria? Současná česká kinematografie i literatura se ze setrvačnosti nebo pohodlnosti věnují dilematům, která lidé řešili za normalizace nebo za války. Kolik filmů a románů se zabývá kariérními volbami profíků v současném režimu a nabízí nějaké vodítko? Naprosté minimum: Konec básníků v Čechách, pár knížek Emila Hakla, pak možná Dešťová hůl. Zlomek ve srovnání s díly hodnotícími přehlednou minulost.

Zásadní otázka, zda člověk čtyřicet hodin týdně nedělá podržtašku lumpárně, je nejenom přehlížená kulturou, ale taky vytěsňovaná společností. Tabu. Projevte upřímný a nehodnotící zájem o to, jak se s ní vaši přátelé ve své kariéře vyrovnávají: Jsi v té reklamce v pohodě s tím, že navádíš lidi k utrácení za věci, za které by je samotné nenapadlo utrácet? Řešilas někdy, jestli není práce pro ruskou banku horší než třeba pro rakouskou? Přijde ti morální čerpat veřejné dotace na soukromej hotel? – Brzy vám moc přátel nezbyde, protože o práci se má mluvit pozitivně a s úctou, ne s pochybami.

Strach z odsouzení nebo ze získání nálepky neloajálního a neprofesionálního práskače navíc odrazuje lidi od toho, aby o svých kariérních dilematech nebo vyložených ostudách mluvili a psali sami. Když se k tomu odhodlal bývalý Babišův markeťák Pavel Šplíchal, vystřídal při tom svou obvyklou sžíravou pronikavost za hřebejkovskou smířlivost. (Ale: pořád respekt.)

Za kompromisy v Praze dům

Najít si morální hranice je tedy na izolovaných jednotlivcích. Že se jim to povede a že se od nich sami budou držet co nejdál, to je odvážná představa – když vezmeme v úvahu, jaký důraz kladou velká náboženství na to, aby byly ovečky pěkně ve stádu a nahlas si v něm připomínaly, kam se nesmí zaběhnout.

Právě konání jednotlivců se pak soudí v pravidelných shitstormech. To není samo o sobě špatně. Heslo „nesuď a nebudeš souzen“ je kýč: dobro a zlo je nutné pojmenovávat. Jednak se tu ale pojmenovává nahodile: markeťáci „v trendy hadrech a s úsměvy na rtech“ přece rozhodovali o úspěchu a neúspěchu všech stran ve všech porevolučních volbách. (Stejně jako rozhodují o tématech, o kterých se mezi volbami hádáte s příbuznými, i o tom, co u toho jíte a pijete.) Jednak by bylo dobré podobnou pozornost jako lidem věnovat podmínkám, která jejich rozhodnutí ovlivňují.

I kdyby se totiž podařilo nějakou prodejnou děvku přinutit zpytovat svědomí, na její místo nastoupí nová. Moralistické komentáře vycházejí z přesvědčení, že v Česku bude líp, až se naplní moderní verze masarykovského hesla „Ježíš, ne Prchal, toť smysl našich dějin a demokracie“. Kde by se tady ty hordy poctivých idealistů, kteří by si s politikem-oligarchou nebo korporací nikdy nepodali ruku, měly vzít?

Za co by člověk, který nedělá kompromisy s mocí, asi tak v Praze platil nájem? Školku? Přípravný kurz k přijímačkám na gympl? K čemu by byl Babišovi „génius ze sítí“, kdyby stát nevnímal Facebook jako další stránku na internetu, ale jako vlivné médium a politické propagaci na něm dal mnohem přísnější pravidla? A kde by byl Babiš sám, kdybychom čtvrt století nebudovali republiku na principu, že co je dobré pro velký byznys, je dobré pro všechny?

Další podobné otázky najdete tady nebo tady. Nevytahuju je proto, abych Marka Prchala a spol. bránil před kritikou. Naopak: věřím, že jiný svět, ve kterém mají na směřování země mnohem menší vliv markeťáci „v trendy hadrech a s úsměvy na rtech“, je možný. Ale nemůžete chtít po kaprech, aby si sami vypustili rybník, navíc když se v něm aspoň po kolena cachtáme skoro všichni.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce