Pak jsem si ale uvědomil, že to zas tak humorné a nesmyslné být nemusí a že autorka může mít vlastně pravdu. Především začínám mít pocit, že se tady, možná i díky našemu tisku, formuje cosi, co by se dalo nazvat obrazem nového nepřítele. Tím nepřítelem se v očích mnoha našich spoluobčanů stává SENIOR. Starý člověk, který již není schopen vydělávat sám na sebe (nebo schopen je, ale není mu to umožněno), který provokuje hromadou svého volného času, který překáží, zahlcuje již tak problematické zdravotnictví, zabírá nedostatkový prostor pro bydlení, zabírá místa k sezení v autobuse a hlavně odčerpává prostředky, které by společnost (rozumí se společnost perspektivní, tedy tvořená mladými lidmi) mohla učelněji využít někde jinde.
Svého aktuálního nepřítele musí mít prakticky každá společnost. Pokud možno takového, který se příliš razantně bránit nemůže. Napadnout dnes žida, Roma, homosexuála nebo konec konců i komunistu, zvedne náležitou vlnu odporu, který se otře i o nejvyšší místa. Napadat (byť nepřímo) seniory je naprosto bez rizika. Jsou obvykle málo akční a nebrání se. Obraz všeobecného nepřítele je potřebný i pro vrcholové představitele, především z důvodů možnosti účinného mlžení vždy, když se to či ono nedaří podle představ, kdy je potřeba veřejnosti někoho předhodit, nebo alespoň na někoho ukázat prstem tak, aby nebylo nutno své nedostatečné odborné schopnosti a morální kvality vysvětlovat a zdůvodňovat.
Pokud se v tisku hovoří o nárůstu rizika deficitu prostředků pro důchody a potřebnou péči o seniory v budoucnu, nezdůvodňuje se tento fakt mizerným hospodařením státních orgánů a úřadů, mrháním veřejných prostředků na zbytečné projekty všeho druhu, na výzbroj, kterou naše pidiarmáda vůbec nepotřebuje, na prohrané mezinárodní arbitráže, ale naopak faktem, že počty seniorů neustále narůstají, že vzniká a prohlubuje se nepoměr mezi nimi a těmi, kdo by je „měli živit“. Zkrátka tím, že se někteří nezodpovědní senioři rozhodli neumřít v den odchodu do důchodu, ale užít si ten důchod, na který si celý život platili, alespoň nějaký čas. Tedy užít si svých (nikoli cizích) peněz, které ale bohužel tento stát stačil zatím realizovat úplně jinde.
Přestože jsem postupně začal s autorkou zmíněného článku v mnohém souhlasit, jsem nucen konstatovat, že i její článek do jisté míry ovlivňuje veřejné mínění vysloveně proti seniorům, nikoli proti špatným a nedomyšleným postupům státu v přístupu k nim. Problém v budoucnu nebude v koncentraci seniorů v různých domovech pro staré lidi. Stát na tato zařízení tak jako tak nebude mít prostředky a současně si z pochopitelných důvodů nedovolí trvat na povinné péči o rodiče a prarodiče ze strany dětí a přizpůsobovat tomuto mravnímu imperativu i příslušnou legislativu. Zařízení skutečně vyhovující a fungující se stanou doménou velmi bohatých seniorů a ti chudší a nejchudší, pro tato zařízení finančně neatraktivní, mohou skutečně skončit kdesi na ulici nebo v lepším případě v naprosté izolaci svého domova, pokud si ho samozřejmě vůbec budou moci dovolit.
Pokud si k tomu přimyslíme docela reálnou možnost, že stát v určitých situacích, díky špatnému hospodaření a mizerným odhadům, nebude mít prostředky na výplatu důchodů, pak může být opravdu zle. Pak se skutečně může stát, že si ti fyzicky zdatnější důchodci své potřeby zajistí vlastní iniciativou a vlastníma rukama. Doslova. Pak si již dovedu představit různé organizované gangy, nikoli zdivočelých, ale naprosto racionálně uvažujících seniorů, kteří zkrátka vezmou svůj osud do svých rukou.
A nemylme se relativní pasivitou současných „klasických“ bezdomovců, se kterými (zatím) tyto problémy nejsou. Bezdomovectví není jen jakýsi nejnižší stupeň ekonomické úrovně, ale především stav mysli a jisté duševní ustrojení. Zdaleka ne každý důchodce, který se v budoucnu ocitne naprosto bez prostředků a následně i bez domova, se stane tímto „mentálním“ bezdomovcem. On bude možná tu svoji hroznou situaci řešit tak, jak byl zvyklý řešit problémy celý svůj produktivní život. S plným nasazením, promyšleně a důsledně.
Pak se skutečně tato společnost může začít bát.