Dvacátý osmý říjen je náš nejvýznamnější svátek, o tom není pochyb. Při této příležitosti vyvěšujeme národní zástavy, pronášejí se projevy u hrobu neznámých vojínů a v sídle českých králů dekoruje prezident tu více, tu méně zasloužilé osobnosti. Slavíme tak pravidelně, na běžícím pásu, vyprázdněně. Tentokrát nám volný den vyšel dokonce na pátek, takže bude prodloužený víkend. Zní to cynicky, jenže bohužel tak se to má u nás nejen s předním státním výročím.

Oslava živelného vyhlášení Republiky československé na sklonku 1. světové války obnáší sice hlubokou symboliku (ostatně veřejný život tvoří hlavně symboly), odkazuje ke společným hodnotám včerejška i dneška, ale v reálu má věc své prehistoricky rozměrné mouchy.

K vadám na kráse náleží už základní znalost étosu a zdrojů tehdejší revoluce. Jako učitel jsem byl právě včera při probírání 19. století ve střední Evropě obeznámen s hrdým poznatkem jisté dvacetileté studentky, že Františka Palackého, autora výroku o tom, že budeme i po Rakousku, upálili. Po výměně názorů se stalo zřejmým, že vznikla záměna s osobou na stejnou slabiku začínajícího Palacha, což je jen tak mimochodem také nesmysl, protože ten spáchal sebevraždu.

Tristní příklad aktuálně hodně rozšířené úrovně neznalostí, jež dříve nebyly obvyklé u lepších absolventů základní školy, neuvádím samoúčelně. Má také svou obraznou vypovídací hodnotu. Třeba o tom, co se děje v našem školství, kterak je zde dlouhodobě nakládáno se vzdělávacím procesem a kulturou. Tedy s fakticky nezbytnými investicemi do budoucnosti národa osvobozeného roku 1918.

Produktem společnosti, u níž je základem prodejné množství a nikoliv jakost, nemůže nebýt nízká úroveň elit a leckdy právě veřejnými činiteli vítané symptomy ovčanství. Což je, prosím pěkně, degenerativní onemocnění občana země, kde se lidé vyspělého světa nejméně berou za svá práva. A horem pádem zapomínají. Stávají se ovcemi.

Zástupy lidí si po rozpadu systému KSČ pasivně přály, aby teď již vše běželo samospádem, idealizovaná první Československá republika nějak sama obživla a vdechla život ráji na zemi. V něm se snoubí svobody a šíře zbožní nabídky Západu se sociálními jistotami Východu. Z této euforické naivity vzešla kupónová privatizace, která má lví podíl na gigantických hospodářských ztrátách transformační éry, základech našich nynějších rozpočtových potíží. Její otec navíc překonal dílo "tatíčka" Masaryka, neboť TGM zasloužil se o stát, kdežto stávající první občan Klaus, tváří v tvář ustavení EU, hned o dva.

Od té doby slavíme na prvním místě vznik občanskou liknavostí pohřbené státnosti. Tak klidný symbolický víkend.

Komentář zveřejnil Brněnský deník Rovnost