Neviditelný pes

SPOLEČNOST: 20 let se díváme a mlčíme

14.9.2011

Nejprve musím prohlásit, že se má všem měřit stejným metrem. Kdokoli narušuje občanské soužití, měl by být volán k odpovědnosti. Pochopitelně i ten, který požaduje, aby Cikáni šli konečně „do plynu“. Jsou situace, které se tolerovat nedají a nesmějí. A je úplně lhostejné, jakou barvu pleti mají jejich aktéři. Píši to proto, aby si mě nikdo nepletl s nějakým rasistou, případně naopak s neobjektivním zastáncem Cikánů. Celou problematiku vztahů majoritní společnosti a Cikánů lze vidět z mnoha úhlů. Chtěl bych předestřít jeden z nich, i když si uvědomuji to riziko, že z jiného úhlu vše může vypadat zcela jinak. A to je právě ona zapeklitost problémů, kterou nám sem nikdo neimportoval, jak se v pondělí pokusil naznačit český prezident. Je to situace, na kterou se již dvacet let pouze díváme a jsme za ni odpovědni výhradně my a nikdo jiný.

Před dvěma lety jsem projížděl menší vesnicí v Nízkém Jeseníku ve chvíli, kdy tělo toužilo konečně alespoň po kávě, kterou nabízela reklama u hospody na zdejší návsi. Vešel jsem do temné, ospalé a stále ještě umakartové jednoťácké hospody, která zela prázdnotou. Pouze v jednom koutě několik mužů prohánělo výherní automaty, jejichž blikání malovalo na zakouřené stěny poněkud bizarní obrazy. Leč hospodská byla milá a povídavá, kafe nebylo špatné, takže jsme se dali do řeči. Prázdný je to tu furt, povídala, kdyby nebylo těch automatů, mohla bych to zavřít. Na moje zvědavé otázky odpovídala s ochotou. Přes týden sem nikdo nezabloudí, v sobotu a v neděli se tady celá mužská část obce zlinkuje. A když se bere na farmě, tak jsou dva dny velké tržby a ty automaty jedou na plné pecky. A pak když se berou podpory. Tři dny téměř ani nezavírám. A pak je zase klid a tržby žádné. Ano, tam v rohu jsou černí (jako Cikáni), je jich tu jako maku. Někteří dělají na farmě, ale většina z nich je na podpoře. Jo, tu tady většinou nechaj.

Vysvětlovat Cikánům (ale nikoli jen jim), že tzv. výherní automaty jsou programované tak, aby všichni sázející neustále prohrávali a jen sem tam aby někdo vyhrál, je zbytečné. V tomto směru jsou stejní jako domorodci na Haiti, kteří nosili Kolumbovi a jeho mužům kousky zlata za darovaná zrcadla, skleněné korály a jiné cetky. Majitelé hospod, kteří je v průběhu hry napájejí alkoholem, zas připomínají osadníky, kteří pomocí „ohnivé vody“ dosáhli u Indiánů svého častokrát daleko jednodušeji. Ano, máte pravdu, je to jejich volba, nikdo je nenutí, aby do heren chodili. Indiáni nakonec tu whisku později také vyžadovali sami a nikdo jim ji nenutil.

V souvislosti s tím bychom se však měli zamyslet nad následujícími fakty. Tato země má nejvyšší počet zaregistrovaných heren na hlavu na světě. Hazard téměř denně zkoušejí chlapci ve věku 16 let a zkušenost s hazardem před 18. rokem věku uvedla až třetina patologických hráčů. Za poslední rok povolil stát dalších 22 324 videoloterijních terminálů! V Česku připadá jeden automat na 170 osob, ve Francii na 18 000 lidí. V Praze je 146 kasin, ve Vídni pouze jedno, a to ještě pod kontrolou státu, v celé Belgii jejich počet omezuje zákon na devět. V Praze s jedním milionem obyvatel je více heren a kasin než v celých USA s 266 miliony lidí!

Organizátoři hazardu mohou být všechno možné, jenom nejsou nějací primitivové. Dovedou si vše spočítat. Proto také se zákonem o hazardu hned tak nikdo nehnul a také nehne. To uvidíte. V jejich kalkulacích jsou již dvacet let zahrnuty miliardy státních sociálních dávek, protože to je ten „skutečný a pravý byznys“. Parazitovat na státním rozpočtu je dokonalý podnikatelský záměr. Organizátorům hazardu se vyplácí. Naši skuteční milionáři si radši zajedou do Monte Carla, do Las Vegas, případně do několika kasin v místě. Rozhodně však nepatří mezi ty, kdož plní ziskové žoky hazardu. Paradoxně mezi těmi, kdo nejvíce přihazují na hromadu zisku podnikatelů hazardu, jsou především nezaměstnaní, lidé s menším socio-kulturním vědomím, lidé málo vzdělaní, zoufalí klienti lichvářů, sumárně řečeno příjemci jakýchkoli podpor. Nejvíce je mezi nimi Cikánů. Přece nám musí být jasné, že při tak obrovské síti hazardních doupat není možné, aby organizátoři hazardu počítali se ziskem od bohatých či od střední třídy. Napojili se na státní sociální penězovod a my jim k tomu neustále otevíráme další a další finanční kohouty v podobě tisíců dalších terminálů. A tak je tomu již dvacet let a my se na to díváme. Jak myslíte, že to může skončit?

Kdyby šli Cikáni do plynu, jak volala jedna paní ve Vansdorfu, mnoho majitelů heren by zkrachovalo. O své zisky by přišli četní lichváři, prodejci drog a další podvodníci všeho druhu. Ne, my Cikány (a jim v mnohém mentálně podobné občany) potřebujeme jako sůl. Všichni tito také podnikatelé, mají sociální dávky pro tuto část našich spoluobčanů již dávno několik let dopředu rozděleny. Své výherní automaty určitě nyní již učí, aby uměly rozpoznávat sociální karty. Bude ten byznys ještě rychlejší. Tak, jak se tomu již děje dvacet let, zatímco my se na to pouze díváme.

My na Cikány nadáváme, ale mnohdy jsme horší než oni. Znám případ jednoho města, v němž byly sociální dávky Cikánům realizovány formou poukázek na nákup vybraných druhů zboží, mezi nimiž nemohl být pochopitelně alkohol. U Cikánů se pilo vesele dál. Majitel samoobsluhy (nebyl Cikán ani náhodou) jim vydával účtenky na potraviny a drogistické zboží, připsal si na každý účet dvě stovky navíc, a místo toho si Cikáni odnášeli lahve s kořalkou. A ještě toho, kdo je okrádal, velebili. Kdo je tady horší?

Nejlépe se totiž okrádají chudí lidé. Nemají na to, aby si zaplatili právníka, ale dostávají pravidelný přísun státních peněz. Jiřímu Čunkovi tleskali a tleskají dodnes mnozí, ale že vlastně ožebračil své vsetínské Cikány tím, že je přinutil nakoupit ruiny na bydlení mimo okres Vsetín, které budou splácet ze sociálních dávek ještě dalších dvacet let, to mu nikdo do očí radši neřekl. Všichni mu tleskali a neviděli, že on si zahrál na méně kvalifikovaného sociálního inženýra a problém Vsetína odsunul někam jinam.

To byl celostátní signál pro developery, kteří organizují něco podobného ve velkém. Skupují domy s nájemníky za řad „vyloučených osob“, tedy vystěhovávají a stěhují do ghett. V této zemi je asi 400 ghett pro necelých sto tisíc Cikánů. A chcete říci, že tato ghetta zorganizovali Cikáni? Chcete říci, že si Cikáni zajistili, aby výkupny barevných kovů od nich po drahná léta kupovaly kradené kabely, kanálové kryty, okapy, svody i dopravní značky? Také si nezajistili, aby bazary od nich vykupovaly kradená rádia, mobily a jiné zboží. Nebo že si funkci bílých koňů vymysleli Cikáni? Ne, to všechno vznikalo z naší iniciativy a my se na to dvacet let díváme.

V zemích, v nichž se státní rozpočet rozkrádá poněkud méně než u nás, investuje stát do jiné formy pomoci. Cikán necikán, všichni potřební dostávají dle zákona, bez ohledu na barvu pleti. Ale solidarita společnosti se projevuje v něčem jiném. To je v tom známém, zda domorodcům vozit ryby nebo jim nakoupit pruty a naučit je ryby chytat. Ve Francii, v Německu, v Anglii a v mnoha dalších státech pracuje mnohanásobné množství sociálních asistentů, kteří chodí do rodin a pomáhají se vším, co je třeba, a ještě provádějí potřebnou osvětu. My na asistenty nemáme, protože na státní rozpočet je napojeno příliš mnoho kmotrů.

Tak dost, řeknete. Nakonec z toho vyleze, že my ostatní jsme vinni tím, jak Cikáni dnes žijí. Nikoli. Jsou to občané a mají stejná práva i stejné povinnosti jako ostatní. Nesporně. Ale je zde hodně otázek, jejichž zodpovězení patří také nám ostatním. A to je ten jeden úhel pohledu, o němž píši na začátku tohoto textu. Pokud si nepřiznáme naše různá selhání, naše chyby i naše hříchy, pak bude lepší, abychom resignovali a nechali věcem volný průběh. Jenže, to už tady jednou bylo a moc se to nepovedlo. Bylo to horší, než kdo čekal.



zpět na článek