Valil se prostředkem prázdné třídy, zlověstný, temný, s bílým pruhem přes věž. Noc už několik hodin hučela motory přistávajích transportních letadel a já se tvrdě probudil ze sna, ze sna o životě ve svobodné zemi. Pro nás, kteří jsme ty srpnové dny prožili zblízka, je to stále živé, jako by se to přihodilo včera. Vzpomínky zákonitě blednou. Doby, kdy jsem si přesně pamatoval místo a čas, kde jsem fotografoval, jsou pryč a musím se podívat na zadní stranu, na vybledlou popisku.

Tragické události minulosti je třeba přípomínat, aby se ani náhodou něco podobného nemohlo opakovat. Ale je dobře, že už polovina české populace je nezažila a je to pro ni záležitost stejně vzdálená jako pro moji generaci vyprávění dědů o zákopech na Piavě. Daleko důležitější než kataklysmatické vzpomínky na střelbu a padlé je připomínat si, co k okupaci vedlo a co po ní následovalo.

Tohle zrcadlo musí zústat pořád nastavené, neboť chyby, kterých se dopustila naše generace a generace našich otců, jsou opakovatelné a z pozorování chování a hodnotových vzorů mnoha českých občanů mám i nepříjemný dojem, že se tendence k chybám dědí. Pocit, že jsme národ obětí, že je nám vždy odněkud ubližováno, že nám stejně nikdo nepomůže, je jedním z dominantních národních rysů, pokud se o něčem jako "národní povaha" dá vůbec hovořit. Dodnes je obecně akceptovaný mýtus, že spojenci "darovali" Československo Stalinovi, stejně jako nedávno předtím Hitlerovi. Důkladně jsem prostudoval jak Jaltskou, tak Postupimskou konferenci, a to včetně - po padesáti letech zveřejněných - tajných dodatků. Nic takového tam není. Nebylo darováno ani Polsko, kde se občanská válka táhla ještě do konce čtyřicátých let. Pouze tehdejší geopolitická situace, včetně politických chyb západních spojenců způsobených demilitarizačním optimismem vítězů, přihrála agresivitě komunistů státy východní Evropy. Ale byli to čeští voliči, kdo už v roce 1946 dali přednost komunistickému vizionářství před modelem západní demokracie a dovolili komunistům obsadit klíčová ministerstva a vybudovat paramilitární oddíly.

Poněkud složitější je hodnocení roku 1938, ale opět, po studiu historických pramenů, včetně výpovědí generálů wehrmachtu, jsem přesvědčen, že ustoupit se nemělo, i když je pravděpodobné, že bych tu třeba dnes nebyl. V srpnu v roce 1968 už obrana nebyla možná. Jedinou hypotetickou šancí bylo vyhlášení mobilizace hned po odchodu spojeneckých vojsk po červnovém cvičení Varšavské smlouvy, ale to by nesměla být u vlády komunistická strana. Naděje osmašedesátého byla také ztracena zevnitř.

Bohužel, nepolevila ani česká závist, ani základní pasivní pocit "že to nejde" a že "to teda nemá cenu ani zkoušet, protože se stejně nic nezmění". V euforii devadesátého roku jsem si myslel, že bude stačit výměna jedné generace. Dnes si myslím, že vnitřní ztotožnění se s demokratickými společenskými principy a individuální zodopvědností, jež je základním předpokladem osobní i společenské svobody, bude vyžadovat ještě jednu generaci. Proto musí odkaz šedesátéhoosmého s jeho nadšením i hrubými chybami zůstat stále živý.