Souvislost? Na první pohled žádná. Až na ten druhý - nepřímá, leč pozoruhodná.

Pojmeme-li sametovou revoluci jako konec komunistického politického otroctví, můžeme ji přirovnat ke klíčovému okamžiku starověkých dějin izraelského národa. K odchodu ze skutečného otroctví. K odchodu z Egypta.

Co následovalo po 17. 11. 1989? Budování kapitalismu, demokracie, pluralitní společnosti. Nastala prosperita, jakou jsme záviděli vyspělým zemím Západu, okamžitě? Jistěže nikoli.

Následovalo období, které v izraelských dějinách nazýváme exodem. Ani Izraelci vedení Mojžíšem a Aronem nestanuli v Zemi zaslíbené, v Izraeli, záhy po opuštění Země na Nilu. Bylo jim určeno putovat sinajským poloostrovem čtyři desetiletí.

Bylo to období rozporuplné, s množstvím úspěchů, ale i chyb, pádů a selhání. Nechyběly ani rebelie.

Také my jsme se od začátku roku 1990 postavili na začátek poutě, na jejímž konci by měla být vyspělá společnost západního typu. Čeho jsme však byli a nejspíš ještě budeme svědky? Přesně stejného úkazu, jaký popisuje ve své 15. a 16. kapitole biblická knihy Exodus.

Sotva se farao se svým vojskem utopil v moři a Izraelci tento úžasný zázrak, díky němuž byl národ zachráněn, náležitě oslavili, dostavila se první zkouška. Tři dny putovali po poušti Sur a jak se v Bibli píše, "nenalezli vod". V moři písku a v daném klimatu dost zásadní problém. A co horšího: když doputovali do Marah, našli tam zásoby vody. Leč zklamání na druhou: voda byla hořká (slaná?).

Zástupci lidu přišli za Mojžíšem a naštvaně se dotazovali: Co budeme pít? Logická otázka. Bez sladké vody by daleko nedoputovali. A někteří toho začínali mít tak akorát.

Řešení se našlo. Další zastávkou bylo Elim, oáza s dvanácti studněmi pitné vody a sedmdesáti palmami k tomu. Zatím tedy OK.

Pak se ovšem vydali dál a když přišli na poušť Sin, začalo to smrdět národní vzpourou. Bible popisuje tento kritický okamžik takto: "I reptalo všecko množství synů Izraelských proti Mojžíšovi a Aronovi na poušti."

Dost hustý, řekla by dnešní mládež.

Lidé byli zoufalí: Kéž bychom raději zemřeli v Egyptě, kde jsme sedávali nad hrnci masa a chleba jsme se najedli do sytosti. A vy jste nás vyvedli na poušť, abyste umořili celou komunitu hladem.

Prekérní situace.

Jak tuto výčitku interpetovat? Izraelci zapomněli, z čeho vyšli (z otroctví) a v paměti jim zůstal pouze fragment toho, jak to v otroctví chodilo: že otrokáři, pokud chtěli, aby otroci podávali při práci dostatečný výkon, museli jim dát pořádně najíst (jistota hrnců plných masa a dostatku chleba).

Tady starověké Izraelce opusťme a vraťme se do polistopadového období. Také u nás slýcháme, více či méně často, že za komunistů bylo lépe, neboť "byly jistoty" (toho či onoho). Ti, kdo takto argumentují, zapomínají na to, že sice byly jistoty, ale chyběla svoboda. Kvůli ní opustili Izraelci Egypt. A kvůli ní jsme v listopadu 89 cinkali klíči.

Izraelci putovali po Sinaji čtyřicet let. Během tohoto časového úseku jim byl dán "právní rámec" (Zákon) fungování jejich společnosti, který se mohl naplno uplatnit po dosažení cíle, Země zaslíbené. Řešením nebyl návrat do Egypta k hrncům plným masa; řešením bylo doputovat do onoho cíle a začít žít ve své vlasti, ve svém státním útvaru.

Stejně tak dnes není řešením návrat k jistotám komunistické totality, ale budování demokratického kapitalismu, aby se i naše společnost přiblížila k ideálu, který jsme v listopadu 89 všichni měli.

Máme za sebou prvních 24 let cesty. Za tu dobu jsme stihli udělat, my i naši demokratičtí vůdci, tisíc a jednu chybu. Máme stejný důvod k reptání jako staří Izraelci, když na poušti neměli vodu a před očima hrnce plné masa (v egyptském otroctví). Není však cesty zpět – pouze vpřed. Tak jako tehdy, stejně dnes.

Tedy závěr: směr obou cest, Izraelců z Egypta i náš po sametové revoluci, byl a je správný. Jen tu pouť provází zbytečně mnoho omylů, přehmatů, přešlapů, nedopatření, nepravostí a nespravedlností. Neboť: Errare humanum est. Chybovat je lidské.

Kdybychom žili dva životy, příště bychom jistě udělali mnohé jinak a lépe. Kdyby…