Od nepaměti se slavil slunovrat, kdy se začne prodlužovat den a zkracovat noc, což bývá kolem 21. prosince. Prvními nepřáteli těchto slavností byli křesťanští duchovní, kteří chtěli všechny pohanské zvyky zrušit.

To se jim ale nepovedlo, a proto jen staré tradici dali duchovní rozměr tím, že z ní učinili 24. prosince oslavy narození Ježíše Krista. To se stalo někdy na přelomu třetího a čtvrtého století. Podle některých historiků se první Vánoce slavily v Římě asi roku 330. Pokud by tomu tak bylo, slavíme letos 1690. výročí Vánoc.

Nejstarší záznamy o českých Vánocích najdeme v takzvaných Mariánských chválách v rukopise z knihovny Metropolitní kapituly pražské pocházející z 11. až 12. století. Některé české vánoční koledy jsou snad už ze 13. století, ve 14. století patrně vznikla ranní adventní bohoslužba, tedy roráty, s originálními náboženskými písněmi.

A na tyto tradice navázalo katolické Rakousko-Uhersko i první republika hned v roce 1918. Neortodoxní židé proto v této době slavili Chanuku i Vánoce, a protože platil zákaz divadelních představení na Štědrý den, v hereckých rodinách se tento den slavil i silvestr, kdy se naopak hrála většinou dvě představení.

Toto období však trvalo jen 21 let, protože již v roce 1939 se nacisté pokusili nabourat charitativní rozměr vánočních svátků a zakázali židovské svátky i vánoční stromy republiky, které bývaly spojené se sbírkami na chudé děti. Dali Židům i Čechům jasně najevo, že ani ve své domovině nesmí nic pod širým nebem veřejně podnikat, zrušili synagogy a z ústecké synagogy udělali veřejné toalety. Na trzích se objevily vánoční ozdoby se symbolem hákového kříže.

Tradiční strom republiky se na náměstích v Československu objevil až koncem roku 1945. Jenže ani tyto Vánoce netrvaly dlouho: po roce 1948 zase vadily komunistům, kteří útočili na náboženskou tradici, a proto nejprve musel zmizet symbol Vánoc: Jezulátko v jesličkách, později i strom republiky a propaganda šířila heslo: Ježíšek neexistuje. Místo něj byl dětem vnucen děda Mráz.

A protože se Josif Vissarionovič Stalin narodil 21. prosince, tvrdil spisovatel Jan Drda v Lidových novinách, že „už nám nesvítí z vánočního nebe betlémská hvězda, nýbrž – slunce Stalinovo“. Ale ani toto období netrvalo dlouho: veřejná prezentace Ježíška jako postavy nadělující dárky byla v Československu oficiálně povolena v roce 1956, ale tradice stromu republiky byla obnovena až v roce 1968 – paradoxně na začátku normalizace. O rok později byla zase zakázána. Tehdy se říkalo, že největším vánočním dárkem za Husáka byly uhelné prázdniny, které se vyhlašovaly kvůli nedostatku paliva.

Znovu se vánoční stromy republiky objevily u nás po listopadu roku 1989 spolu s návratem duchovního rozměru Vánoc. Od té doby světlo z Betléma tradičně před Štědrým dnem přivážejí skautky a skauti. A od roku 1993 byla zavedena v některých městech i tradice živých betlémů, s kterou začali salesiáni na Masarykově náměstí v Ostravě.

Mše Jana Jakuba Ryby z roku 1796 se pravidelně od roku 2001 hraje a zpívá 23. prosince na pražském hlavním nádraží. Přesto v půli 90. let se zdálo, že Ježíšek má zase namále, reklama začala prosazovat dědečka v červeném kabátě, Američana Santa Clause. Dokonce vznikla v roce 2008 petice Zachraňte Ježíška, který ale opět vyhrál. A my si můžeme proto s Martinem Jirousem říct: „Pod stromeček vám pokládám svoji lásku k vám!“

Připomínám tuto stručnou historii hlavně proto, abychom nezapomněli, že stejně jako jsme museli vždy bojovat za oslavy Vánoc, nesmíme zapomenout, že stejně tvrdošíjně je třeba věčně bojovat o demokracii. Jen tehdy totiž můžeme ještě pocítit štěstí, eudaimonia, jak říkal Aristoteles, protože šťastní můžeme být jen v obci svobodných. I když ironická teta Joleschová říkávala: „Bože, nás chraň přede vším, co je ještě štěstí.“

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus