Nedávno jsem publikoval dva články (zde a zde), ve kterých jsem vybízel k privatizaci soudního systému. Důvod byl ten, že jedině privatizace, která podněcuje ke konkurenci, může přimět soudce k efektivnímu soudnímu rozhodování. Soudní systém zastřešený státním vlastnictvím totiž nelze efektivně kontrolovat, a proto soudci nejsou podněcováni k efektivnímu výkonu.

Když jsem články publikoval, nečekal jsem kladnou odezvu. Dokonce mi někteří nadávali. Objevil jsem ale zajímavý názor, který vůbec nebyl ojedinělý. Někteří, kteří opravdu pochopili, co jsem se snažil sdělit, namítali: „Podívejte se na soukromé exekutory, jak to s nimi dopadlo.“ Ačkoliv tito lidé chápali připomínku jako protiargument, uhodili hřebíček na hlavičku. Přesně ukázali, co má být výsledkem privatizace soudního systému. Podle mého názoru totiž zavedení soukromých exekutorů byla jedna z nejúspěšnějších hospodářských politik vedoucích k efektivnímu vymáhání práva. Jakého práva? No přece práva na soukromé vlastnictví.

V roce 1968 jeden z nejvěhlasnějších chicagských ekonomů Gary Becker publikoval článek „Punishment and Crime: An Economic Approach.“ Kromě toho, že tímto článkem odstartoval éru takzvaného “economics of crime”, zbořil jeden velký sociologický mýtus. V té době se někteří sociologové domnívali, že když se společnost bude chovat ke zločincům vlídně, zločinci budou společnosti vděční, což povede k jejich napravení lépe, než tvrdé tresty, jakým je třeba odsouzení na smrt. Gary Becker se proti tomuto závěru ohradil. Zločinci, stejně jako každý jiný člověk, jsou racionální ve svém chování. Když se rozhodují, zda spáchat zločin nebo ne, kalkulují s tím, zda jim zločin projde - neboli s tím, zda je chytí a kolik za to dostanou. Společnost pak musí racionálně rozhodovat o výši trestů. Podle Garyho Beckera je maximální trest optimální reakcí společnosti na zločin, neboť vede k nejnižší úrovni kriminality.

I když teorie maximálního trestu u některých zločinů neplatí, původní logika úvahy Garyho Beckera platí. A co je nejdůležitější, platí i v případě soukromých exekutorů. On totiž fakt, že lidé vnímají soukromé exekutory negativně, jako strašáka, který je může “oholit”, pokud nebudou splácet dluhy, není nic negativního. Naopak, je to velký úspěch! Tímto totiž dosahujeme takzvaného “deterrence effectu”, neboli efektu odrazení dlužníků od nesplácení svých závazků. To samozřejmě vede také k obezřetnějšímu rozhodování o půjčkách.

Proto bych byl rád, kdybychom si uvědomili, že základním pravidlem kapitalismu je dodržování soukromého vlastnictví. To je cesta k jeho úspěchu. Z principu není důvod chránit dlužníky, ale věřitele. Teprve pak budou pravidla kapitalismu ubráněna. Není ale bez zajímavosti, že jeden z největších dlužníků se jmenuje stát, zatímco věřitele chrání exekutoři, kteří jsou soukromí.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut