Soudní znalci prohlásili, že doposud žijící členové komunistické strany Jan Fojtík a Lubomír Štrougal trpí demencí a nechápou smysl soudního řízení. Vratislavu Vajnarovi jakési chápání zůstalo.
Soudní řízení se týká období, kdy byla naše zem ohraničená ostnatými dráty, zpočátku ještě pod vysokým napětím. Před nimi bylo ještě hraniční pásmo, kam byl vstup občanům České republiky zapovězen a kam mohli vcházet pouze ojedinělí obyvatelé, kteří nebyli v 50. letech 20.století odsunuti do vnitrozemí a poté přísušníci tzv. Pohraniční stráže, což byli vojáci, kteří zde konali základní vojenskou službu a kterým byl zkušenými ideology vymyt mozek.
Státní moc líčila jejich život jako oddanou službu státu a režimu, popisovala jejich hrdinství, s nímž střežili socialismus proti zlolajnému kapitalismu, který na nás dotíral svou zrůdným systémem vykořisťování pracujících. Mnoho filmů, knih i divadelních her tyto „strážce hranic“ de facto adorovalo.
Ve skutečnosti šlo o zcela bezprecedentní zásah do lidských práv občanů, kterým hrozilo, že pokud se jen přiblíží k hranicím své země, budou zatčeni a potrestáni vězením, v horším případě budou odstřeleni nějakým klukem, který vlivem indoktrinace politruků útvaru považoval lidskou bytost v tomto prostoru za škodnou. Dle oficiálních údajů bylo na hranicích zbaveno života 282 lidí, nicméně nová čísla ukazují, že jich bylo mnohonásobně více. Podstatnou část tvořili vojáci, kteří se neopatrně přiblížili k drátům vysokého napětí, šlápli na minu, případně spáchali pod vlivem stresu sebevraždu. Některá úmrtí byla zvláště trýznivá, oběti byly roztrhány psy.
Za tyto vraždy nejsou odpovědni jen ti, kteří mačkali spoušť, ale zejména ti, kteří vydali patřičné rozkazy. Stranický ideolog Jan Fojtík, ministr vnitra v 60. letech 20. století Lubomír Štrougal a Vratislav Vajnar v téže funkci později nesou plnou odpovědnost za to, co se na hranicích dělo. Jsou vinni z těchto vražd a to na stejné úrovni, jako pár desetiletí před nimi pohlaváři nacistického Německa, kteří sice postupovali dle svých zákonů, které však byly následně shledány jako zločinné, odporující základním lidským právům. Česká republika se navíc v roce 1977 v Helsinkách zavázala dodržovat ona zmíněná lidská práva (tedy i právo volného pohybu osob), fakticky však postupovala přesně opačně.
Zbývá dořešit základní otázku, jestli lze soudit tyto starce, kterým je přes 90 let. Jejich kumpáni, kteří rovněž nesli odpovědnost, již zmizeli ze zemského povrchu (Milouš Jakeš, Vasil Bilak aj.). Ti žíjící mají v tomto smyslu jakousi „smůlu“ danou dlouhověkostí.
Tragédií zůstává fakt, že jsou hnáni k odpovědnosti po více jak 30 letech, kdy již jejich vzhled a stav vzbuzuje spíše soucit, kdy je skutečně možné, že stav jejich mysli již plně neumožní pochopit, proč sedí v soudní síni a co je na nich požadováno. Je jisté, že si na nic nevzpomenou, takže jejich výpověď lze dopředu považovat za bezcennou. Rovněž je jisté, že je nestihne již žádný trest v podobě zbavení svobody, tedy toho základního, co svým občanům za dob svého panování odpírali. I společenská poptávka po tomto druhu světské spravedlnosti už nebude velká, pokud vůbec nějaká. Dnešním čtyřicátníkům tato jména nic neříkají.
Přesto by měl verdikt zaznít. Nikoli pro ty tři, kteří to mají „za pár“. Je nutný pro jiné. Pro ty, jejichž rodiny byly působením těchto jedinců postiženy a rovněž i pro ty, kteří by zase měli v budoucnu nějaký podobný nápad, že by bylo fajn, aby měli moc rozkazovat, že kdosi kdesi nemůže jít nebo něco dělat.