aneb Co zatím děláme a kam směřujeme

Milí čtenáři, někteří z vás se dotazují, k čemu vlastně vznikla Společnost pro obranu svobody projevu, jaké budou její cíle a podobně. Je zajímavé, že spektrum komentářů přitom sahá od „řešíte pseudoproblém“ až po „všechno je ztraceno, děláte marnou práci“. Jak mnoha způsoby lze vidět jednu a tutéž situaci … to je ostatně jeden z půvabů svobody projevu, že se to člověk dozví. Ale se spoustou lidí to téma docela rezonuje.

Nuže, před pár dny jsme se sešli v online vysílání pro příznivce, jehož záznam (dlouhý!) najdete zde:

ale stejně si situace zaslouží i písemný komentář, třeba pro ty, kdo neradi „sjíždějí“ dvouhodinová videa. Zde jej tedy máte. Není to přepis toho, co padlo v diskusi, spíš dodatečné myšlenky pro ujasnění situace.

*****************************

První věc: osobně si nemyslím, že je příliš brzy nebo příliš pozdě. Je tak zhruba „akorátní“ čas něco dělat. Vzhledem k jazykové i kulturní bariéře, která nás dělí od západních států, jsme byli nějakou dobu chráněni před náporem „wokeismu“, ale první vlnky začínají dorážet i k nám. Zatím se to projevuje spíš na sociálních sítích, třeba pozoruhodnou debatou o tom, zda se někdo smí identifikovat jako nebinární avokádo. Proč ne, každé avokádo ve svém okolí bych uvítal – mimo jiné na nich oceňuji, že nejsou zevnitř rudá.

Za příznak pronikajících “woke” vlivů z Británie či Ameriky považuji, že určitá část té “avokádové” debaty se točila kolem myšlenkového konceptu, že „X-fobní“ (dosaďte si za X, co chcete) slova jsou nebezpečná, dohánějí lidi k sebevraždám apod., tudíž je nutno je trestat. Tento koncept už sem nějakou dobu proniká z míst, kde se rozšířil daleko více a kde má daleko větší vliv na rozhodování různých institucí. Divili jsme se nedávno, proč fotbalista Kúdela dostal za údajný rasistický výrok stopku na deset zápasů, kdežto Kemar Roofe za kopnutí brankáře Koláře do hlavy jen čtyři zápasy. Ale to je jen logický důsledek přesvědčení, že pravým zločinem je právě to rasistické slovo, kdežto nějaká nakopnutá lebka se vždycky dá aspoň trochu omluvit. Zejména pokud útočník, na rozdíl od oběti, patří do nějaké „systémově znevýhodněné“ škatulky.

Myšlenka, že určitá slova jsou natolik zraňující a nebezpečná, že je nutné je potlačovat, nejlépe státní mocí, je smrtelným nepřítelem svobody projevu. Čím důsledněji bude aplikována v praxi, tím více se bude prostor pro debatu o těch skutečně kontroverzních tématech zužovat jen na nucený potlesk a nicneříkající fráze. Mám tedy za to, že je nejvyšší čas na šíření této myšlenky reagovat – nikoliv jejím potlačováním (to bychom nebyli lepší než oni), ale obhajobou alternativy, kterou je právě svoboda, a to i se všemi chaotickými efekty, které ji provázejí.

Pokud to nikdo nebude dělat, Overtonovo okno se bude pomalu, ale jistě posouvat k vládě „pestrobarevného politbyra“, které bude možná pestrobarevné z hlediska povrchních vnějších atributů, ale zevnitř bude depresivně jednotně šedivé, asi jako neohozené paneláky pozdně normalizačních dob. Možnost diktovat ostatním lidem (a avokádům), co smějí a co nesmějí říkat, je pro lidi přitahované mocí velmi atraktivní. Určité procento populace bude vždycky dychtit po kontrole ostatních a zákony o projevech nenávisti apod. jim umožňují tuto touhu poměrně lacino realizovat – zvláště vzhledem ke gumovosti hranic mezi tím, co je ještě zákonem chráněná kritika a co už je zákonem stíhaná nenávist. Emoce žijí v hlavách lidí; v „nejlepším“ případě, který pro mě vůbec nejlepší (ba ani dobrý) není, dosáhnete toho, že se lidé budou před hrozbou kladiva zákona navenek chovat jako zbabělí pokrytci. A že ti odvážnější budou trestáni už jen tím, že je někdo bude vláčet po soudech, i kdyby je tam nakrásně nakonec pokaždé osvobodili. I táhnoucí se proces je svého druhu trestem.

Z tohoto hlediska dává založení organizace, jejímž cílem je právě posouvání Overtonova okna opačným směrem, nejlepší možný smysl. Organizace toho vždycky dokáže zvládnout více než jednotlivec a ti protivníci také svoje organizace mají. Je potřeba, aby je něco vyvažovalo.

Samozřejmě, jednotlivci tvořící organizaci se budou ve svých názorech lišit. Mým osobním snem je Česká republika, z jejíhož trestního zákona byly vymazány veškeré verbální trestné činy. Je možné, že se toho nedočkám, stejně jako se nějací ti kvakeři v 18. století nedočkali zrušení trestu smrti nebo zákazu otrokářství. (Ale větší cíl je zase lepší motivace; horolezci také chtějí vylézt na Mount Everest a ne na kopeček za vesnicí.) Ne všichni v SOSP to vidí úplně stejně, ale nebrání nám to „táhnout stejným směrem“.

Druhá věc: pole svobody projevu je neskutečně široké. Odpusťte nám, jestliže nepokrýváme všechno naráz. Zatím to se sotva založenou organizací ani nejde, bylo by to jako hrát fotbal na hřišti rozměrů 10×10 km s původním počtem hráčů. Nicméně časem se třeba naše kapacita bude rozšiřovat.

Jen tak namátkou, ve zcela ideální situaci by SOSP měla pokrývat minimálně tato témata související se svobodou projevu:

· Domácí trestněprávní záležitosti: změkčování či rušení paragrafů, nebo naopak snaha nepřátel svobody projevu o jejich zpřísňování a zavádění nových. Konkrétní kauzy stojící před soudem, právní podpora obžalovaných.

· Dopady mezinárodního práva: uzavírání smluv, které oklešťují svobodu projevu, chystané regulace EU a jejich transpozice do našeho práva.

· Sociální sítě coby de facto nové tržiště idejí, jehož sešněrování může praktickou svobodu slova občanů pěkně přidusit.

· Kultivace svobody slova v soukromých organizacích, abychom neskončili ve světě, kde se konformismus vynucuje ekonomickým nátlakem místo trestněprávního. Šéf, který chápe, že nemá někoho vyhodit za kontroverzní výrok na Facebooku, je pro svobodnou budoucnost minimálně stejně důležitý jako dobré zákony.

· Kultivace svobody slova v akademické sféře, která se na Západě ukázala být mimořádně citlivá vůči netolerantním formám utopismu (social justice über alles).

· Vzdělávací akce, překlad myšlenek klasických liberálních autorů do moderního jazyka, možná i jejich transpozice do formy krátkých videí apod. pro generaci, která moc nečte.

· „Hlídání hlídačů“ – kontrola práce factcheckerů, kteří ji potřebují úplně stejně, jako policie a celníci potřebují GIBS.

Jak určitě uznáte, toto je práce minimálně pro padesát lidí. Tolik jich v SOSP v současné době nemáme a ani by nebylo dobré, abychom je hned sháněli. Stabilní organizace musí růst přiměřeným tempem a kvalita kolektivu se neměří počtem hlav.

Zatím můžu konstatovat, že SOSP je různorodá tím způsobem, na kterém skutečně záleží – myšlenkově. Každý z jejích členů došel k myšlence bránit svobodu projevu z jiných pozic a každý se pohybuje v trochu jiné společenské bublině. Toto je vlastnost, kterou si doufám podržíme a snad ji ještě posílíme.

Nemůžu toho moc prozradit, milí čtenáři, ale těch lidí, kteří jsou zhoršujícím se stavem věcí znepokojeni, je hodně a různými kanály nám to dávají vědět. Svým zakotvením pokrývají téměř celé politické spektrum. Třeba by se ani navzájem moc nemuseli, ale chápou, že umlčovat druhé nemá nic společného se sympatiemi a nesympatiemi, a že výsledný systém „tyranie ve jménu dobroty“ by nebyl milosrdný ani k jednomu z nich.

To mi, starému skeptikovi, dodává aspoň trochu optimismu do budoucna. Nejsme sami a není nás ani pouhých pět, Zilvara z chudobince nepočítaje. Uvidíme, co se dá dělat. Něco určitě.

*****************************

Hudební epilog
Nemůžu říci, že bych si při debatě o avokádové sexualitě nevzpomněl na tuhle píseň…

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora