V televizních novinách se v minulých dnech část obyvatel Ostravy dozvěděla hned dvě dobré zprávy: budou likvidovány známé ostravské ubytovny Hlubina a Soiva. Pro bezprostřední sousedy takových ubytoven taková zpráva vyvolá naději, že budou vysvobozeni ze známého „vyloučeného pekla“: vysvobozeni z nepořádku, hluku, devastace okolí a obecného strachu, co se ještě bude dít. Pro zbytek občanů bydlících v Ostravě to ovšem může vzbudit znejišťující úvahu nad tím, kam se lidé z těchto likvidovaných a přeplněných ubytoven přemístí, s nadějí, že to nebude zrovna pod jejich okna.

Starostové, nadšeně oznamující plány budoucích přestaveb, se o tom zpravidla nezmiňují. Buď to netuší, nebo – v horším případě – je jim to jedno. Je totiž zcela zřejmé, že je především třeba se zbavit nejen zchátralých budov, ale i těch, kteří v nich bydlí. Neboť zcela objektivně ohrožují občanské soužití v obci. To však podle mého názoru ukazuje na hlubiny naší bytové politiky. Nevíme si s tím prostě rady. Sociální právo na střechu nad hlavou, lidské právo na důstojný život a občanské právo na pokojné bydlení se nám nějak pletou dohromady.

Pozoruhodná je třeba skutečnost, že romská rodina, která se z ubytovny Soiva musí vystěhovat, se v TV pochlubila, že jim „pak majitel“ zajistil jiné bydlení. Lidumil? Ale kdepak. Člověk, který nechal bydlet rodiny s dětmi ve svém polorozpadlém domě, o jehož stav se nestaral, jen proto, že za ně inkasoval štědré sociální dávky na bydlení, což za celý dům činí statisíce jeho zcela bezpracného a nezdaněného zisku. A jelikož se nyní, po mnoha prosbách zastupitelů, rozhodl obci dům se ziskem prodat, nechce přijít o tak „výnosnou komunitu“, jakou je romská rodina, na kterou i v dalším svém polorozpadlém baráku bude ejím prostřednictvím opět pobírat sociální dávky na bydlení. A tito lidé se pak stanou těmi obyvateli domu, který je pro sousedy noční můrou. Tak tu žijeme.

Jakkoliv se můžeme nad tím morálně rozčilovat, jsou tito obchodníci nikoliv s chudobou, ale se sociálními dávkami, které stát v dobré víře potřebným občanům poskytuje, jediní, kteří zajišťují střechu nad hlavou těm, jimž by to nikdo jiný neučinil. Ani na bytovém trhu, ani při uvážlivém rozdělování obecních bytů. Podívejme se na bezstarostně publikovaná sdělení majitelů domů. Neuzavřeme nájemní smlouvy s Romy (nepořádek), lidmi bez práce a důchodci (nebezpečí neplacení) a s rodinami s více dětmi (poškození bytu). Samozřejmě: diskriminace jako hrom, která však v praktickém životě mnoha neznamená.

A co na to stát? Podle nového neblahého zákona o bydlení prý bude s těmito lidmi provádět sociální práci vedoucí k nápravě poměrů. Iluzorní práci se stovkami těch, kteří dosud neplatili nájemné ani služby s ním spojené, devastovali byty i domy, a tedy neměli, jak se odborně říká, „kompetenci k bydlení“? Z nejrůznějších důvodů a mnozí z nich pohodlně mnoho let. A nyní to má stát napravovat „snižováním sociálních dávek“? A s bydlením Romů v takových lokalitách je třeba postupovat zvlášť opatrně. Představ o diskriminaci a předsudečném myšlení je zde až příliš mnoho. Ke škodě racionálních řešení.