Jakožto člověk, který rád cestuje a soukromě i pracovně se setkává s lidmi z různých zemí, často jsem u cizinců narazil na neschopnost pochopit základní vlastnost socialismu – nezvratné směřování k ekonomickému úpadku a technologickému zaostávání. Zejména levicově přesvědčení idealisté ze západu velmi často zastávali někdy vyřčený, častěji ovšem nevyřčený, vždy však nezdolný názor, že zaostávání zemí tzv. východního bloku bylo způsobeno tím, že jsme socialismus dělali špatně, jelikož jsme zaostalí východoevropané. Že jsme byli zaostalí právě proto, že jsme praktikovali socialismus, zatímco před zavedením socialismu jsme byli zeměmi rozvinutými stejně, ba často více, než státy západní Evropy, to jim jaksi nedocházelo. (Dnes podobný názor zastávají i noví čeští komsomolci, pro které je doba reálného socialismu historií vzdálenou stejně, jako pro nás druhá světová válka).

Kdepak. Chyba byla v našem nesprávném praktikování socialismu, zatímco oni, kdyby měli tu možnost, by jej dělali správně a vybudovali by ve své zemi, v Evropě, ba i na celém světě ráj na Zemi, skutečný Eden mlékem, strdím a všeobecným blahobytem a štěstím oplývající. Jen mít tu příležitost.

A příležitost se skutečně naskytla. Jmenuje se Lisabonská smlouva, díky které se zákony jednotlivých členů EU musí přizpůsobovat rozhodnutí komise, která je, podobně jako papež, neomylná, navíc ovšem ještě mnohem moudřejší a požehnanější. A jelikož volby do EU byly tradičně považovány za méně důležité, protože EU nemívala tuto novou pravomoc a tak je voliči více-méně ignorovali, ovládli evropské orgány smělí budovatelé světlých zítřků a jali se dotacemi, regulacemi, nařízeními a podobnými nástroji přetvářet Evropu do podoby vysněné, sociálně spravedlivé a celý svět inspirující společnosti zalité sluncem.

Ale, něco se nějak zadrhlo. Očekávaný rozvoj a blahobyt se nedostavil, zato se začaly projevovat negativní důsledky protlačovaných regulací, zákazů a příkazů. Přestože byl nový socialismus budován nikoli zaostalými neandrtálci z východu, nýbrž moudrými a nevýslovně schopnými intelektuály z vyspělého západu, začala se EU neúprosně stáčet k útesům zaostalosti a krachu. Povinné přimíchávání biopaliv do nafty nevedlo k čistému ovzduší plného pestrých motýlů a prosyceného zpěvem šťastného ptactva, nýbrž ke žlutým monokulturám řepky, na kterých si hmyz ani jiní živočichové moc potravy nenašli a začali naprosto nezodpovědně vymírat. Nucený výkup elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů nevedl k ochraně přírody a levné energii ze Slunce, nýbrž k prudkému nárůstu ceny elektřiny a několikanásobným nákladům na budování přenosné soustavy. Povinné zateplování budov a vynucené energetické štítkování u nových staveb nedocílilo ničeho jiného než dalšího nárůstu cen bydlení. Začalo zdražovat úplně všechno, potraviny, služby, doprava, bydlení, na co jen oko pohlédne.

A nedosti na tom. Regulace průmyslu i služeb, zavedené moudrou komisí k ochraně soukromí, bezpečí a zdravotních návyků obyvatelstva neinspirovaly podlé země mimo EU k následování tohoto blahodárného kroku, kdepak, ty naopak zákeřně nechaly své firmy volně bádat a experimentovat s novými technologiemi, v důsledku čehož EU zmizel vlak pokroku v dálce jako vesmírná loď Enterprise po zapnutí warp pohonu. Mudrcové v evropské komisi nechápavě sledují import vysoce vyspělých technologií ze zemí ještě včera označovaných za rozvojové. „Musíme zavést nové dotace a regulace,“ zní z expertních komisí EU, neschopných přiznat si fakt, že právě tyto dotace a regulace Evropu do současné tíživé situace dostaly.

Ovšem skutečným majstrštykem EU je protlačování zeleného náboženství svatého Green Dealu. Během několika málo let tak dokázala těžce poškodit evropský průmysl, snížit jeho konkurenceschopnost a dovést na pokraj krachu i kdysi největší automobilku na světě, VW a s ní i desítky tisíc jejích subdodavatelů zaměstnávajících miliony evropských pracujících. Za nápad nepřekonatelné geniality považuji pokutování automobilek, jejichž elektromobily nechtějí evropští zákazníci nakupovat. „Přikázali jsme ti vyrábět něco, co zákazníci nechtějí a oni to nekupují, mizero? Zničíme tě pokutami, zpátečníku!“. Dokonalé.

Jako bonus navíc poničila životní prostředí pokrytím zemědělské půdy FV panely, vystavěním bariér větrníků, masakrujících ptáky a netopýry a zamořením ovzduší zplodinami tepelných elektráren spalujících uhlí a mazut, vykrývajících nevyzpytatelné rozmary počasí, které odmítá foukat a svítit tehdy, kdy to pečlivě zpracované expertní studie předpokládají a vyžadují.

Představitelé EU zcela očekávatelně odmítli přiznat chybu v systému či dokonce (pánbů odpusť takové rouhání) ve svém úsudku a stupňují chaotické pokusy uhasit rozhořívající se požár celoevropského krachu. Vyhlašují celní válku Číně, zaplavující kdysi technologicky vyspělou Evropu svými elektromobily, které sice nemají valný dojezd ani užitnou hodnotu, ale zato jsou výrazně lacinější, než elektromobily evropské, vyráběné v prostředí regulací a vysokých cen energie (a umožňují státním institucím v EU splnit povinnou kvótu nákupu elektromobilů za zlomek nákladů – že ty čínské elektrovozy nikam nedojedou, nevadí, on jimi nikdo jezdit nebude, jen je veřejné instituce musí povinně nakupovat a potom je klidně mohou nechat rezivět na parkovišti). Čína reaguje omezením dovozu evropského zboží, které je ovšem schopna nahradit vlastní produkcí – kdo v této celní válce vyhraje je předem jasné.

V naprosté křeči schvalují evropští byrokrati dohodu s Merkosur, státy latinské Ameriky, která má usnadnit přístup evropských průmyslových produktů (tedy těch prokletých aut se spalovacím motorem – mimo EU totiž patrně spalovací motory žádné emise nevytvářejí a proto je naprosto v pořádku je tam prodávat) na trhy zemí v jižní Americe a na oplátku přístup produktů z těchto zemí do EU. Maličký problém je v tom, že latinoamerický trh je již do značné míry obsazen konkurenčními produkty z Číny, která zde buduje vlastní výrobu nejen pro lokální trhy, ale zejména trh v USA a která má díky budování přístavů připraveny přepravní kapacity. A další maličký, ba nepostřehnutelný zádrhel spočívá ve výrazně levnější produkci zemědělských plodin v těchto zemích a jistotě zaplavení evropského trhu americkými potravinami, nezatíženými evropskými pravidly, regulacemi, omezeními a vysokými cenami energií. Pokud si zemědělec v EU, pro kterého představovala nekalou konkurenci pšenice z válkou ničené Ukrajiny, spočítá, jakou konkurenci pro něj bude znamenat produkce jen takové Brazílie nebo Argentiny, musí se mu zatmít před očima.

Evropský levicový budovatel vysněné ideální společnosti nechápe, proč francouzští či španělští zemědělci protestují a blokují silnice ve snaze naplnění smlouvy s Merkosur zabránit. Vždyť se přece snaží pomoci evropským automobilkám, ne?

Neschopnost přiznat si selhání socialistického plánování a fanatické lpění na Green Dealu vede evropské politiky k vytloukání klínu klínem - a ty klíny rychle docházejí. Pokud použiji porovnání s vývojem v někdejší ČSR, pak ta měla ještě v roce 1968, dvacet let po nastolení socialismu, životní úroveň srovnatelnou s Rakouskem. Po dalších dvaceti letech byl stav neporovnatelný. Lisabonská smlouva byla podepsána před 15 lety. Ještě pět let to EU vydrží. Pak přijde ekonomický kolaps.

Stejně jako v tom starém vtipu: Co by se stalo, kdyby byl zaveden na Sahaře socialismus? Pár let nic a pak by došel písek. Nám ten písek už dochází.

Určité rozdíly mezi tím starým, Moskvou řízeným a novým, Bruselem vnucovaným socialismem přece jenom jsou. V EU nejsou (zatím) zakázány politické strany, které ideologii zeleného socialismu nepodporují. Jsou označovány za ultrapravicové, populistické a vůbec fuj, jednotliví jejich představitelé občas čelí více či méně účelovému trestnímu stíhání, ale samotná jejich existence a možnost kandidovat ve volbách je doposud zachována. Není zakázáno vycestovat za hranice – tuto možnost si sice minimálně naše vláda vyzkoušela během Covidu, ale podle nálezu Ústavního soudu je takový zákaz nezákonný. Kritika EU a jejích orgánů není nijak trestána a není zakázána. Neexistuje cenzura, s malou výjimkou některých webů, které jsou ovšem zaměřeny výlučně na podporu útočných ambicí Ruska. Neexistují zákony fakticky omezující lidská práva.

Ale je zde i jeden negativní rozdíl. Ti východoevropští budovatelé socialismu a komunismu se snažili, pravda neúspěšně, jak to už v socialismu bývá, ale přece jen snažili zlepšovat životní úroveň lidí. Dosáhnout nízkých cen energií, efektivnější výroby zboží, dostupných cen potravin. Že se jim to ve většině případů nepovedlo, bylo důsledkem neodstranitelných vlastností socialistické ekonomiky, nikoli jejich cílem. Nikdy nikoho z vládců komunistického bloku nenapadlo zavádět opatření, jejich hlavním účelem bylo zhoršit životní úroveň jeho poddaných. To nám přinesl až socialismus bruselský. Teprve ten se snaží cíleně zdražit nebo úplně zakázat některé druhy produktů a služeb, aby si je lidé nemohli dovolit. Teprve ten se ve jménu vyšších ideálů zeleného náboženství rozhodl obětovat životní úroveň lidí, počínaje obyvateli Evropy. Teprve ten, zřejmě vycházeje z potlačované protestantské víry, touží po sebeobětování, potřebuje se kát, padnout na kolena pod tíží neodčinitelného prvotního hříchu, šlehat se po zádech důtkami a slepě následovat přikázání svých náboženských dogmat, bez ohledu na následky.

Jak zaznělo ve Vláčilově Údolí včel (volně parafrázováno):

• Ale to pak lidé vymřou.
• Ať vymřou! Zůstanou andělé. Nikdo z lidí je neviděl a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jako psi.

A anděly bude EU nutně potřebovat. Ti se naštěstí obejdou bez pozemských statků a neprodukují žádný CO2.

Lidé jsou totiž hrozně otravní. A proto po zásluze skončí tam, kam je evropská komise vede.

V pekle.