Stejnopohlavní manželství je jedno z témat, která v české společnosti silně rezonují a nezřídka vyvolávají neshody. Často se diskutuje např. o tom, jestli může mít výchova stejnopohlavními rodiči na děti nějaké negativní dopady, jelikož institut manželství je obvykle silně spjat právě s dětmi. Tato debata se ovšem ve veřejném prostoru vede leckdy málo věcně a není výjimkou, že obavy o prospívání dětí jsou označovány za zcela neopodstatněné. Přitom vývojová psychologie ani empirické studie nutně nestaví homosexuální rodičovství do příznivého světla. Vyvstávají tak otázky, které v diskusi o stejnopohlavním manželství nelze přehlížet.

Potřeba mužského a ženského prvku ve výchově

Až příliš málo pozornosti bývá ve veřejné debatě věnováno potřebě přítomnosti mužského a ženského prvku ve výchově dětí. Důležitost mužských i ženských vzorů přitom někdy zřejmě pociťují i samotné stejnopohlavní páry. Např. advokát Petr Kalla v nedávném rozhovoru uvádí, že někteří budoucí rodiče z řad homosexuálních párů předem počítají s tím, že své děti budou vystavovat vzorům, které by v jejich rodině jinak nejspíše chyběly. Ne vždy jsou ale podobné situace jednoduché. Známe případy, kdy např. gay rodiče otevřeně mluví o nemožnosti adoptovaným dětem plně nahradit nepřítomnost matky.

To, co někteří stejnopohlavní rodiče (a nejenom oni) mohou pociťovat intuitivně, přitom koresponduje s vývojovou psychologií. Není v ní mnoho významných směrů, které by protestovaly proti tvrzení, že pro děti je důležitá přítomnost matky i otce. Naopak stejnopohlavní rodičovství je někdy na základě vývojových teorií viděno jako problematické. Jak píše Charlotte J. Pattersonová z Univerzity ve Virginii, jde např. o psychoanalytickou teorii či teorii sociálního učení, které přímo zdůrazňují potřebu mužského a ženského prvku ve výchově. V rámci těchto směrů je pak možné u dětí stejnopohlavních rodičů očekávat narušení normálního prospívání.

Teorii je samozřejmě nutné empiricky ověřit, i když ji nelze odbýt pouhým mávnutím ruky. Někdo by mohl teoretické námitky odmítat s poukázáním na zahraniční studie, které přímo zkoumaly prospívání dětí se stejnopohlavními rodiči. Je pravda, že většina z nich rozdíly v prospívání oproti dětem heterosexuálních rodičů nenašla. Nutné je však dodat, že v celé řadě případů jejich závěry nelze zobecnit a pro zhodnocení vývojových teorií nemusí být ani trochu vhodné.

Jak vypadá správně provedená studie?

Mnozí odborníci totiž upozorňují, že pro zobecnění je potřeba, aby studie měla reprezentativní vzorek. V praxi ale homoparentální studie běžně používaly např. vzorky získané přes známé, inzeráty nebo LGBT organizace. Závěry takových studií zobecnit nelze. Je to v něčem podobné tomu, kdyby člověk chtěl např. vztahovat volební preference svých známých a přátel na všechny občany. Naše sociální bubliny se přitom přece vůbec nemusí podobat zbytku společnosti. Stejně tak vzorek homosexuálních rodin s dětmi, které výzkumníci kontaktovali např. přes své známé či přátele, nelze považovat za reprezentativní vzhledem ke všem takovým rodinám.

Zkoumaný vzorek musí být i dostatečně velký. Jinak nelze zaručit správnost statistického testování a výsledek může být zcela neprůkazný. Tento problém, kterému se říká malá síla testu, má za následek možnost tzv. falešně negativního výsledku. Tedy testování neukáže žádné rozdíly v prospívání, i kdyby skutečně existovaly. Celá řada homoparentálních studií právě tímto problémem trpěla. Vzorky totiž často čítaly jen několik desítek. V literatuře se přitom lze dočíst o tom, že by výzkumníci měli zkoumat alespoň kolem 400 dětí.

Zjištění těchto analýz pak shrnují tzv. metastudie. I těmi se často argumentuje na podporu stejnopohlavního rodičovství. Většinou došly k závěru, že neexistují znevýhodňující rozdíly v prospívání. Pokud ale všechny nebo téměř všechny v nich recenzované studie používají vzorky malé nebo nereprezentativní, pak je nutné přehledové studie brát s nadhledem.

Rozdíly v prospívání byly nalezeny

Přesto občas metastudie poukazovaly na pozoruhodná zjištění. Např. v článku z roku 2001 od Judith Staceyové a Timothyho J. Biblarze z Univerzity Jižní Kalifornie, jedné z nejznámějších prací v oboru, autoři došli na základě recenzovaných studií k závěru, že u dětí stejnopohlavních rodičů může docházet k většímu výskytu homosexuální orientace. Časté obavy o vliv homoparentality na sexuální orientaci dětí, mimochodem ve shodě s predikcemi psychoanalytické teorie i teorie sociálního učení, tak dostaly první větší punc uvěřitelnosti.

Podobné závěry v moderní literatuře nejsou ojedinělé a lze na ně narazit v dalších analýzách, nedávno např. v pozorování z roku 2019 od týmu Nanette Gartrellové z UCLA. U skupiny mladých dospělých, jejichž prospívání v lesbických rodinách mohli výzkumníci dlouhodobě sledovat, byl ve věku 25 let shledán významně vyšší výskyt lesbické, gay nebo bisexuální identity oproti vrstevníkům z běžné populace. Jako příslušníci sexuální menšiny se totiž identifikovalo asi 30 % mladých žen a 10 % mladých mužů, kteří se narodili do lesbických rodin. Závěry analýzy sice opět kvůli použitému vzorku nelze zobecnit, ale její longitudinální provedení nám přibližuje pohled na možný dopad vyrůstání s homosexuálními rodiči od narození. Studie je o to zajímavější, že jde o vůbec největší probíhající sledování plánovaných lesbických rodin ve Spojených státech.

Je pozoruhodné, že Staceyová, Biblarz ani Gartrellová přitom vůbec nejsou odpůrci homosexuálních sňatků. Nanette Gartrellová dokonce sama ve stejnopohlavním manželství žije. O jejich závěry je však veřejná debata často ochuzena, asi proto, že narušují obvykle dominantní představu neexistujících rozdílů v prospívání. Tito výzkumníci se ale nebáli poukázat na možnost odlišného vývoje dětí vychovávaných homosexuálními páry. Ve světle jejich konkrétních zjištění tak nemusí být snadné prezentovat některé obavy o vývoj dětí jako pouhé stereotypy.

Česká debata o stejnopohlavním manželství

Naopak z úst českých odborníků bývá možný dopad stejnopohlavního rodičovství, v kontrastu s výše zmíněnými studiemi, někdy zcela odmítán. Může pak docházet k paradoxním situacím, když se místní zastánci homosexuálních sňatků při obhajobě přijatelnosti stejnopohlavního rodičovství odkazují na experty s protichůdnými názory. Např. v důvodové zprávě návrhu zákona o stejnopohlavním manželství, který již nějakou dobu leží v Poslanecké sněmovně, je uvedena jak zmíněná práce Staceyové a Biblarze, která mluví o větším výskytu homosexuální orientace, tak výrok sexuologa Petra Weisse, který naopak argumentuje nulovým dopadem na sexuální orientaci. Ze strany autorů dokumentu může jít o pouhé přehlédnutí, nedodává však důvodové zprávě na přesvědčivosti.

Celkově vzato nejsou vědecké důkazy uvedené v důvodové zprávě v souvislosti s homoparentalitou příliš průkazné, zakládají se totiž v drtivé většině právě na studiích s malými nebo nereprezentativními vzorky. Důvodová zpráva tedy dostatečně přesvědčivě nevyvrací možné pochyby o dopadech na prospívání dětí. Vůbec se navíc nevypořádává s potenciálními eticky kontroverzními aspekty legalizace, které souvisí např. s problematikou surogátního mateřství. Dojem z dokumentu kazí i formální nedostatky jako např. do písmene převzaté citace ze zahraničních materiálů. Obecně jej lze jen stěží označit za kvalitně připravený a kriticky smýšlející zákonodárce v současné podobě asi nemá šanci přesvědčit.

Vypadá to, že přesvědčeni nutně nejsou ani občané. Zastánci stejnopohlavního manželství sice tvrdí, že ho podporují asi dvě třetiny lidí, průzkumy se ovšem značně liší. Např. šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) při Akademii věd udávalo v únoru 2020 podporu homosexuálních sňatků na pouhých 34 %.

Ukazuje se tedy, že otázka stejnopohlavního rodičovství a manželství představuje mnoho nuancí, kterými je potřeba se vážně zabývat a nelze je přehlížet. I proto, že může vyvolávat do značné míry oprávněné pochyby ohledně dopadů na prospívání dětí nebo jiných etických kontroverzí. Dokud je zastánci stejnopohlavního manželství jednoznačně nevyvrátí, možná se jim zákonodárce ani veřejnost nepodaří o správnosti svých názorů přesvědčit.

Autor je studentem Vídeňské ekonomické univerzity

Jakub Kvapilík