V pátek jsme se loučili ve velké obřadní síni pražského hřbitova na Olšanech s Viktorem Šlajchrtem, spisovatelem, esejistou a básníkem. Seděl jsem v třetí řadě a naslouchal vlídné reprodukované hudbě. Mám metodu, jak překonat truchlivé okamžiky loučení s blízkou osobou. Při každém pohřebním obřadu dojde k něčemu nepatřičnému, absurdnímu a nebojím se říci komickému. Při pohřbu mého otce jsem po celou dobu upíral oči na fotografickou zvětšeninu podpisu, umístěnou pod portrétem. To byla ta ironie: nemohl jsem doma najít žádný otcův podpis, takže jsem pro účely faksimile otce podepsal sám, jak jsem se to naučil při podepisování žákovské knížky a úkolů do školy.

Tam v obřadní síni jsem na nic vysvobozujícího nepřišel. Díval jsem se na Viktorův portrét. V jednom smyslu byl nepatřičný, ale nepomohl mi. Podobizna byla vážná, kdežto pro Viktora byl typický vlídný úsměv člověka, který vše chápe, ale nemluví víc než je nutné. Moc dobře ví, jaká neštěstí slova dovedou napáchat. Pak vystoupil s projevem Jaroslav Veis, můj i Viktorův mnohaletý přítel. Zaposlouchal jsem se, co říká a byl jsem doma. Bylo skutečně až komické, do jaké míry se obsah jeho řeči shodoval s tím, co bych říkal na jeho místě já nebo co bych psal, kdybych měl psát nekrolog.

Viktor Šlajchrt psal z pozice hlubokého vzdělání a zároveň si dokázal udržet svěžest a vtip. Dovedl být analytik a zároveň byl básník. Erudice a nadhled, ironie bez zlomyslnosti, to vše k němu patřilo. Jenže to sedí sice nikoli na mnoho lidí, ale jistě na mnohé. Viktor byl ojedinělý v tom, jak důsledně a úspěšně se bránil čemukoli, co by vedlo k sebeprosazení. Když jsme spolu byli ve víkendové příloze MF Dnes, moc se mu tenkrát líbilo, jak jsem nás připodobnil ke kejklířům, kteří táhnou pustou krajinou v komediantském vozíku tažené hubenou kobylkou. Správně to Jaroslav vystihl, když připomněl, že Viktor nikdy neměl problém z nějaké štace odejít. Okamžitě měl nabídku jinde. To proto, že jeho práci sledovali bystří a znalí lidé. Jeho poslední působiště byl Respekt. Zaujal jistě každého, kdo se začetl do jeho řádek. Od kejklíře se ale žádá, aby na sebe upozorňoval, aby k sobě poutal pozornost. Může žonglovat šesti ostrými meči najednou, ale nejdřív musí vykřičet do náměstí, že to umí, aby svolal publikum. Tohle Viktor nejen že neuměl, on to odmítal.

Nevím, kdo ho přiměl k účasti v televizním intelektuálním klubu Katovna. Když jsem se tenkrát, muselo to být na přelomu století, dozvěděl, že tam vystoupí, překonal jsem televizofobii a přístroj zapnul. Viktor Šlajchrt nezklamal. Zasedl vedle dvou veleduchů před kamery. Občas se i do objektivu podíval, asi takovým pohledem, jaký měl na té fotce u své rakve minulý pátek.
Neřekl ale ani slovo.
To je dobře. Takže sbohem a na shledanou, příteli.

Psáno pro Lidové noviny