ŠKOLY: Hypotéza náhradního násilí
Jsou to dva dny, co i Českem otřásla událost ve Spišské Staré Vsi, kde na tamním gymnáziu student premiant (i když se nyní dodává, že měl problémové chování) ubodal učitelku a spolužačku a další studentku těžce zranil. A před necelým týdnem v jednom českém městě vyskočila z prvního patra školy dívka, poněvadž již dále nemohla snášet šikanu spolužáků. Před třinácti měsíci pak došlo k nechvalně proslulému hromadnému vraždění na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a téměř každý měsíc dochází za Velkou louží k hromadným vraždám na amerických školách, kde pachateli jsou stávající nebo bývalí žáci.
Reakce jsou všude vždy stejné a stejně neúčinné. Napřed úžas, co se to stalo, pak zoufalství nad zmařenými životy, posvěcené oficiálním projevy účasti politiků, plnými prázdných frází, poněvadž si s takovými situacemi nevědí rady, možná nechtějí vědět. Místo toho se předkládají bezpečnostní opatření, o nichž všichni předem vědí, že jejich účinnost je pochybná, a vina se svaluje na sociální sítě, používání mobilů a počítačů. Jenže všechny tyto technikálie jsou jen bezduchými nástroji jako třeba lopata. Tou můžete udělat spoustu užitečné práce, ale také rozpoltit jinému člověku hlavu. Máme snad proto zakázat lopaty?!
Nicméně všichni vnímáme, byť podprahově, že tyto případy školního násilí mají cosi společného, že za nimi musí stát nějaká zásadní skutečnost, ale jak se zdá, nikdo o ní nechce mluvit. A do médií zatím neprosákly žádné informace o nějaké psychologické studii, který by se zabývala rodinným zázemím pachatelů, jak probíhala jejich výchova, jaké měli povahové rysy a jestli se dá najít něco, co by jim bylo společné. Otázka zní proč. A možná odpověď? Protože by mohlo ukázat, že to, co mají společné, je společenské klima, v němž vyrůstali, takže školní násilí je produktem doby, za nějž nese odpovědnost establishment a elity, a tudíž se jedná o vedlejší důsledek progresivistické ideologie, jež svými bezbřehými lidskými právy včetně práv dětí ovládla Západ. A to přece nelze připustit.
Abychom toto tvrzení zdůvodnili, musíme se vrátit do konce 19. století. Tehdy se v ordinaci jednoho vídeňského psychiatra začaly hromadně objevovat pacientky s poruchou chování. To vedlo onoho psychiatra, aby začal hledat společnou příčinu těchto poruch, označovaných jako hysterie, a následně odvodit terapii, jak tyto poruchy odstranit. Ano, tím psychiatrem byl Sigmund Freud, který odhalil, že příčinou oněch poruch byly společenské konvence té doby (nejslavnější jeho pacientkou byla mladá žena, která oněměla, poněvadž jí konvence přisuzovaly, aby svůj život obětovala péči o nemohoucího otce, což se jí tak hluboce příčilo, až to vedlo ke vzpouře jejího nevědomí, jež se projevila ztrátou řeči) a že se dají léčit, když se pacientům umožní, aby se mohli ze svým trampot vypovídat, pojmenovat je a tím je zbavit moci.
Sigmund Freud se takto stal zakladatelem hlubinné psychologie a začátkem 20. století získal nadaného následovníka v osobě jistého švýcarského psychiatra. Ten však časem dospěl k jinému názoru na fungování lidské duše, načež se oba lékaři dostali do rozepře, a přestože tehdy patřili k největším znalcům lidské psychiky na světě, napadali se navzájem v novinách, čímž dokázali, že ani jim není nic lidského cizí. Tím švýcarským lékařem byl samozřejmě Carl Jung, který jako první zmapoval nevědomí člověka, ten gigantický vesmír skrytých myšlenek, představ a vzorců chování, zděděných evolučním procesem po předcích, jenž každý z nás nosí v sobě, aniž by o něm věděl. Tyto vzorce chování, jimiž se nevědomě řídíme a které ovládají naše životy, pak nazval archetypy.
Pro tuto úvahu je však podstatnější, že psychoanalýza, kterou Carl Jung založil, odhalila jistý psychický rys, jemuž je lidský rod poplatný. Je to vlastně paradox, jenž říká, že člověk ke spokojenému a vyváženému životu potřebuje špetku násilí, že potřebuje žít pod tlakem určité malé úrovně stresu. A když tento stres chybí, začnou se lidé cítit nespokojení a nevědomí je nutká k náhradnímu řešení. Ono to vlastně už vnímali antičtí Řekové, když vymysleli přísloví: „Když tě chtějí bohové zničit, splní všechna tvoje přání“.
Mechanismus vzniku tohoto paradoxu není nikterak složitý a je opět, jako celá lidská psychika, poplatný evoluci. Po celý ten skoro milion let, kdy se hominidé vyvíjeli, navyšovali mozkovou kapacitu a vytvářeli komplexnější společenské systémy, žili ve strachu. Báli se všeho, jak přírody, tak predátorů, jakými byli jeskynní medvědi a šavlozubí tygři. Aby přežili a strachem se nezbláznili, museli se na stres adaptovat, museli se s ním naučit žít. My jsme samozřejmě tuto adaptaci zdědili, je hluboko ukryta v našem nevědomí, a jak moderní civilizace snižuje hladinu stresu, v němž žijeme, přestáváme se cítit komfortně a reagujeme společenskými excesy.
Asi už je zřejmé, kam tato úvaha směřuje. Dnešní svět dětí se diametrálně liší od dětství třebas mé generace. V době mého dětství byly tělesné tresty samozřejmostí a ve škole se vyžadovala přísná kázeň, neboť jak kdysi řekl jeden z mých gymnaziálních profesorů, „výchova je drezůra“. (Toto není obhajoba ani kritika komunistického školství, prosyceného ideologickou propagandou, prostě jen konstatování úrovně tehdejší pedagogiky.) Nejen psychologové, ale i neurologové přiznávají, že děti vlastně nejsou fakticky Homo sapiens, poněvadž ještě nemají vyvinutý čelní mozkový lalok, kde sídlí kognitivní a logické funkce, že například nejsou fyziologicky schopné posoudit následky svého konání. To se obráží například v trestním zákoníku, který činí děti trestně zodpovědné až v 18 letech. Jenže ani mozek, ponechaný sám sobě, by nevedl ke zdárnému výsledku, poněvadž lidmi se vším, co to znamená, se stáváme až výchovou, nikoli porodem.
Dnešní výchova v západní civilizaci, obšancovaná ze však stran zákony na ochranu dítěte a proti násilí na dětech, se školou, kde musí být učitel kamarád a nikoli autorita, s rodiči, kteří svým potomkům odstraňují z cesty jakékoli smítko a nechávají je řádit, jak je napadne, však zbavila dospívající mládež oné nutné, evolucí dané úrovně stresu, která ve spojení s dosud nevyvinutým kognitivním aparátem vede ke katastrofám, jaká se teď stala ve Spišské Staré Vsi. Je to pak nedostatek oné malé úrovně stresu, jež vede k tomu, že adolescenti si na jedné straně se stresem, když je postihne, nevědí rady (viz případ studenta jednoho pražské učiliště, který zabil učitele mačetou jen proto, že mu dal bezvýznamnou pětku), na straně druhé pak ke generování náhradního násilí, jakými jsou právě případy vražd a šikany na školách napříč celým západním světem. Pokud bychom nahlédli do nevědomí dnešních školáků, našli bychom tam asi tento výrok: „Vy jste nás zbavili strachu ze známkování, my si jej nahradíme strachem ze šikany a z vraždění spolužáků a učitelů!“
Poplatné současnému společenskému paradigmatu jsou též výroky expertů ministerstva školství, současnou progresivistickou ideologií ovlivněných psychologů a samozřejmě lidskoprávních nevládních organizací. Tvrdí, že násilí na dětech, byť by to byl jeden výchovný pohlavek, se propíše do jejich dospělého života a ony pak budou násilí zase praktikovat na svých dětech a partnerech. Samozřejmě takové případy existují, poněvadž sadisté se vyskytují v každé generaci, jenže kvůli několika psychopatům podezírat všechny je jako vylít s vaničkou i dítě.
Moje životní zkušenost mi říká něco jiného. Jak už jsem uvedl, patřím ke generaci, jež byla vychovávána za používání tělesných trestů, takže podle výše zmíněných expertů z nás měli vyrůst samí násilníci. Jenže nic takového se nestalo, z mých známých a kamarádů se stali zcela normální a láskyplní otcové a dědečkové a milující partneři. Také si nepamatuji, že by někdo z mých spolužáků na základní škole potřeboval psychiatrickou pomoc. Podle výše zmíněných expertů by také mělo platit, že dnešní děti, zbavené tělesných trestů a hermeticky chráněné před násilím, žijí mnohem šťastněji, než jsme žili my. Jenže opět je opak pravdou, kromě školních vražd, nezvladatelného přívalu šikany a sebepoškozování se uvádí, že 20 %, podle jiných statistik až 40 % českých školáků potřebuje psychiatrickou ambulantní pomoc. Tak kde zůstalo to štěstí? Proč byla moje generace psychicky zdravější než dnešní děti, přestože od výprasku jsme nikdy nebyli daleko? Nebo je současný stav pouze náhodný, způsobený vyšinutými jedinci, a nemá se současným společenským paradigmatem co do činění?!
To se přece nedá brát vážně.
Bohužel, tuto úvahu musím zakončit rolí Kassandry. Pokud se v západní civilizaci co nejdříve nezmění společenské klima, pokud se co nejdříve nezačne nad dětmi opět práskat bičem, ať už rodičovským nebo školním (nejlépe oběma), bude počet školních vražd a násilností jen a jen narůstat a žádné kamery a bezpečnostní rámy tento jev nevymýtí.