Hlasování nohama je známé klišé. Ale každé klišé se opírá o racionální jádro a to zní pro lidi se zkušeností z komunismu takto. I když stát tvrdil, jak je to tu skvělé, lidé „hlasující nohama“ ho usvědčovali ze lži. Tedy ti, kdo utíkali na Západ. Podobně se „hlasovalo peněženkou“. Na neoficiálních burzách gramodesek lidé platili za západní originály několikanásobky toho, zač stát nabízel vlastní cenzurovanou produkci.

To vše je už minulost bez ohledu na to, jaké vlády se tu od roku 1989 vystřídaly a jak se na ně nadávalo. Ale „neformální hlasování“ se stále odehrávají i v těch nejkultivovanějších zemích a také v Česku. Nynější zápisy dětí do škol představují v tomto smyslu cosi jako „hlasování o distanční výuce“.

Je jasné, že školství z dopadu karanténních restrikcí nevyjmeme. I když mnozí rádi vytahují příklady zemí typu Švédska, jež se uzávěře základních škol a distanční výuce vyhýbají, naše epidemická čísla tyto úvahy odsouvají. A když vychází najevo, že covid se šíří i mezi dětmi, když je zřejmé, že vakcína pro očkování dětí bude dostupná až v roce 2022, když je jasné, že karanténa poznamená už třetí školní rok po sobě (myšlen rok 2021/22), logicky se to projeví i v „hlasování“. A sice tím, že lidé usilují o roční odklad nástupu svých dětí do školy.

Není to formalita. Vyžaduje potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny i od praktického lékaře. Takže usiluje-li řada rodičů o odklad i přes tuto byrokracii, o něčem to svědčí. Možná to lze shrnout následovně. Ačkoliv stát, nevládní organizace i fanoušci „nového normálu“ tvrdí, že distanční výuka je nezbytná, kvalitní, orientovaná na digitální budoucnost a hlavně bezpečná, mnozí si priority své i svých dětí řadí jinak. Představa, že škola by byla od počátku digitální nalévárnou vědomostí, že by se děti v první třídě navzájem nesocializovaly (hrozné slovo, ale má hluboký význam), je pro ně jako z jiného světa. Proto teď „hlasují odkladem zápisu dětí do školy“.

LN, 16.3.2021