aneb Naše vzdělanost a její cesta do pekel
O tom, že druhé pololetí školního roku 2019/2020 bylo mimořádné, nemůže být pochyb. 10. března skončila výuka ve školách a ze dne na den museli učitelé i žáci přejít na tzv. výuku distanční. K tomu bylo zapotřebí příslušné technické vybavení a samozřejmě i schopnost umět s ním pracovat.
Některé školy měly vlastním přičiněním náskok a neměly s tím větší problémy, jiné se to učily doslova za pochodu. Největší starosti asi měli žáci (a jejich rodiče) prvního stupně základních škol, s věkem rostla i schopnost učit se na dálku víceméně samostatně. Ale naprostá většina žáků středních škol potřebné technické vybavení měla. A tak, samozřejmě v mezích limitů distančního vzdělávání, měla i docela slušné podmínky 2. pololetí, i když přece jen s přiměřenými úlevami, úspěšně dokončit. Stačilo „jen chtít“.
Zdálo by se logické, že řešení tak mimořádné situace, jako je téměř čtyřměsíční výpadek školní výuky a její nahrazení ne zcela plnohodnotnou výukou „na dálku“, bude vyžadovat i mimořádné řešení. Tedy např. možnost nehodnocení „neúspěšných“ žáků ve druhém pololetí s tím, že s pomocí konzultací v době prázdnin si ušlou látku doplní a osvojí, nedodělané úkoly a práce dokončí a před začátkem nového školního roku při zkouškách v náhradním termínu pololetí úspěšně absolvují. Ovšem ministerstvo školství bylo poněkud jiného názoru. A tak vydalo Vyhlášku 211/2020 Sb. ze dne 27. dubna 2020 o hodnocení výsledků vzdělávání žáků ve druhém pololetí školního roku 2019/2020 a metodiku k ní.
I jen jeden jediný odstavec metodiky, i když tzv. „vytržený z kontextu“, dává tušit, proč žáci, kteří ve škole jakž tak pracovali, značně polevili, a proč ti, které to ani ve škole příliš „nebavilo“, na dálkovou výuku prakticky rezignovali.
Nedostatek podkladů k hodnocení za období od 11. března 2020, tedy za období vzdělávání na dálku během uzavření škol nebo při vzdělávacích aktivitách formou školních skupin nebo jinou formou do konce 2. pololetí, není sám o sobě důvodem k tomu, aby byl žák z některého předmětu na vysvědčení namísto uvedení stupně prospěchu „nehodnocen“.
A tak někteří žáci místo výuky (i té rozvrhové!) chodili na brigády, na tréninky.
Školy mohou přijmout změnu svých školních řádů nebo pravidel pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků, nebo přijmout „ad hoc“ pravidla pro hodnocení v tomto školním roce stejným procesem, jakým se mění školní řád. Přijetí těchto změn nicméně není nutné a lze přímo postupovat podle Vyhlášky.
Další odstavec metodiky pak dal školám prostor pro vlastní realizaci tzv. předběžné opatrnosti. Tedy úpravy klasifikace tak, aby se v maximální možné míře vyhnuly případným stížnostem rodičů.
A při čtení pasáže týkající se hodnocení letošních maturantů jistě mnohým učitelům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Posuďte sami.
Žáci posledních ročníků, kteří budou konat závěrečnou zkoušku nebo se přihlásili k maturitní zkoušce, se nebudou hodnotit stupněm „neprospěl(a)“ nebo slovem „nehodnocen(a)“. Zákon č. 135/2020 Sb. připouští k závěrečné zkoušce nebo maturitní zkoušce všechny přihlášené žáky (bez povinnosti mít ukončen poslední rok vzdělávání), ale neruší školám povinnost předat i těmto žákům vysvědčení za druhé pololetí. Je proto nezbytné vyhotovit i těmto žákům jejich vysvědčení...
... Pokud by takový žák měl být v jednotlivém předmětu na vysvědčení hodnocen stupněm prospěchu „5 - nedostatečný“ nebo ekvivalentním slovním hodnocením nebo slovy „nehodnocen(a)“, bude namísto toho uvedeno slovo „prospěl(a)“. Co se týká celkového hodnocení u výše uvedených žáků (přihlášeni k maturitní zkoušce nebo závěrečné zkoušce), tak se namísto stupňů neprospěl(a) nebo nehodnocen(a) uvedou na vysvědčení slova „prospěl(a)“.
Spravedlivé je ovšem poznamenat, že ministerstvo bylo pod silným tlakem školské veřejnosti (potenciálních voličů, různých profesních sdružení a petic), jednotlivé konkrétní školy pod možná ještě silnějším tlakem rodičů žáků (viz např. můj článek Volejte řediteli?).
Společenská objednávka je takto nastavena a mnoho lidí si navíc plete právo na vzdělání s právem na úspěšné absolvování zvolené školy. Bez ohledu na to, že tím ubližují svým vlastním dětem.
Pro školství, pro společnost a její vzdělanost je to každopádně cesta do pekel.