V Lidových novinách byl v pátek 30. 6. 2006 na straně 10 otištěn článek redaktorky Radky Kvačkové Známkování je omyl, v němž tvrdí, že: vysvědčení představuje jeden z nejzávažnějších omylů lidstva a měřit a klasifikovat vzdělání je stejně zcestné jako měřit a klasifikovat třeba vděčnost. Podle paní redaktorky by se vědění mělo rozdávat jako bonbony, známkování dělá ze školy obávanou instituci a výuka by se prý měla prezentovat tak, aby žáky přitahovala a v tom případě by měly být známky nadbytečné. Dále ukáži, proč jsou uvedená tvrzení chybná.

Děti by měly chodit do školy hlavně proto, aby získaly nové vědomosti, zdokonalily své vychování a v neposlední řadě i proto, aby se učily být moudrými. K tomu - kromě jiného - musí disponovat potřebnou aktivitou. Dále musí existovat někdo, kdo je vede a učí. Pro možné a efektivní plnění své role potřebuje učitel prostředky, jimiž může na žáky účinně působit. Již z těchto důvodů si nelze představit školu, která by se obešla bez pravidelného hodnocení svých žáků. Toto hodnocení se musí provádět jednoduchým, bezprostředním, srovnatelným a spravedlivým způsobem, jenž co nejlépe vypovídá o znalostech žáků a je v co možno nejmenší míře závislý na učiteli. Netvrdím, že hodnocení žáků známkou ze stupnice od jedné do pěti je jediné možné. Lze si například představit vyjádření stupně osvojených vědomostí v procentech od nuly do sta. Není ale vidět, jak racionálně hodnotit studenty způsoby spadajícími mimo výše naznačené meze. Hodnocení žáků prováděné správným způsobem má řadu funkcí. K nejdůležitějším patří zprostředkování zpětné vazby učiteli, motivace studentů, výchovné působení, verifikace dosažené úrovně a další. Pedagogové z důvodu prosazení iracionálních názorů na vzdělávání již dnes mají značně omezené možnosti působení na žáky. Zrušení správného způsobu hodnocení by toto omezení významně prohloubilo. Například J. A. Komenský si byl nutnosti účinného působení dobře vědom a v odůvodněných případech proto připouštěl i tělesné tresty. Je s podivem, že se právě v institucích, jež zprostředkují vzdělání a měly by vést studenty k moudrosti, vyskytuje tak velká míra iracionality.

Základní chyby ve vzdělávání a jejich důsledky byly uvedeny v článku Ing. Jindřicha Nováka a Ing. Ivana Špičky Geneze zločinu a zločinců ze sborníku Policejní akademie České republiky Pokroky v kriminalistice, díl 2. z konference konané 22. 9. až 23. 9. 2004. V části Chyby ve výchově dětí a jejich důsledky autoři uvádějí: "Později se dítě začíná seznamovat s výsledky … identifikací ostatních lidí od starověku až po dnešek, jež jsou mu předávány vedením učitelů, jazykem a písmem. Kdyby vše probíhalo dobře, dítě by se na základní škole seznámilo se vším, co je v této úrovni třeba znát a umět k udržení a zachování dosaženého kulturního a civilizačního stupně a bylo by připraveno v míře dané svými schopnostmi a zájmy vyrovnávat se pozitivně s dalším ontogenetickým rozvojem. Zkušenost je bohužel od naznačeného ideálního schématu téměř úplně odlišná. Role matky ve formování malého člověka je dnes redukována na minimum, čímž je pochopitelně zredukováno na minimum i její působení. Ve škole většinou není ani vzorem ani inspirací J. A. Komenský dříve halasně propagovaný (a prakticky neznámý), a namísto toho k nám přicházejí směry, které nejen že nemohou nové generaci předat to dobré, k čemu se lidé v minulosti dostali, nýbrž je - v duchu postmoderní představy, že každý má svou pravdu, a že žádná jiná neexistuje - kazí. Málokdo např. ví, že J. A. Komenský nepočítal se všeobecnou povinnou školní docházkou, jíž by musel projít každý bez ohledu na své schopnosti nebo chování, a předpokládal zájem o studium a vysokou úroveň mravní, s níž již děti do školy přicházely, a již tu měly rozvíjet a upevňovat, neboť zde šlo o to učit se být moudrým, tedy o něco, co většina dnešních pedagožek a jejich kolegů správně nezná, nebo si pletou moudrost s přikrčenou mazaností, nebo aspoň se svévolí praktického zájmu činit, co se právě líbí (nelze jinak hodnotit pomatené iluze o "vzdělání", jež si děti samy co do obsahu, rozsahu a prostoročasového určení mají "volit").". Dále pak v části Chyby ve vzdělávání mladých lidí a jejich důsledky je uvedeno: "Dejme tomu, že by střední školy byly nastaveny na takový výkon a úroveň mladých lidí, aby je mohlo absolvovat 10 % a školy vysoké 2 % pilných a dostatečně inteligentních mladých lidí. Kdyby jimi mělo projít 70 % resp. 50 % zájemců, měly by takové střední školy jen o něco vyšší úroveň než někdejší měšťanky a školy vysoké rozhodně značně nižší než prvorepubliková gymnázia.

V současné době vidíme trend směřující k tomu, aby středními resp. vysokými školami prošlo mladých lidí co možná nejvíce, neboť je to prý "demokratické" a tito lidé jsou potřební v průmyslu, obchodu, vědě apod., kde jsou na pracovníky prý kladeny "stále větší a větší" požadavky. Ze shorařečeného je však vidět, že je to fikce, zvýšenou "propustností" škol toho dosáhnout nelze, aniž by byla snížena jejich úroveň, a tedy i průměrná a maximální úroveň absolventů. Dostudují-li spousty mladých zájemců o vysokoškolské diplomy přece, dojde nutně k tomu, že nejvzdělanější a nejprůbojnější z nich odčerpá většinou průmysl a obchod, méně schopné vysoké školy, které tím opět ztratí na své úrovni, a v průměru neiniciativní polovzdělaný zbytek částečně státní aparát." R. Kvačková uvádí základní minimum znalostí maturantů, to je však zcela nedostatečné i jen pro pouhé zachování dosaženého kulturního a civilizačního stupně a naprosto potvrzuje výše citovanou degradaci úrovně středních škol. Pokud jde o účinné působení učitele na žáky, můžeme se v citované práci dočíst toto: "…Podle Úmluvy o právech dítěte, článek 19:

1. Státy, …, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím,…

Odtud: když malý spratek vyrazí spolužákovi oko, protože - inspirován televizí - chce vědět, jaký z toho bude mít zážitek, nemůže být za to jakkoli potrestán, a tedy od podobného činu následně odvracen ani on ani jeho vrstevníci. Nechce-li jít do školy, nemusí, nechce-li se učit, nemusí, nemusí se chovat slušně, zdravit učitele nebo sousedy, nemusí poslouchat rodiče, může si zkrátka dělat, co chce, naproti tomu jeho okolí se k němu musí chovat s úctou - má přece svou nezadatelnou lidskou důstojnost (co to asi je?) -, musí jej živit a zajišťovat mu kdejaké dobro příjemné.

Dítě má také právo své názory svobodně šířit (článek 12); důsledek: řekne-li autority zbavený učitel, že jedna a jedna jsou dvě, může mu malý nedouka oponovat, že podle něho jsou to tři, neboť každý má přece právo na svůj názor (analogické vidí také běžně v televizi či v rozhlase, a tam za pitomé řeči jeho autorce či autorovi moderátor ještě poděkuje).

Kdo není ponořen do své aktivitní klece definované na cíli každý má právo na svůj názor a ten může šířit, aniž by své tvrzení musel dokázat platným způsobem, a je dostatečně inteligentní, musí vidět, že takto vychovávané dítě bude v dospělosti velmi pravděpodobně ukřivděným neurotikem, kterému - podle jeho názoru - "celý svět ubližuje", nebo agresivním psychopatem bojujícím za "svobodu" (chtějí na nich např., aby pracovali, dodržovali zákony, myli se, nedefekovali v tramvaji, nesmrděli apod.), tedy lidmi, kteří nejsou s to se zařadit do kulturní lidské společnosti a budou vytvářet rezervoár dodávající mladé zločince. ".

Z uvedeného je již správně a bez předsudků uvažujícím čtenářům zcela jistě jasné, že známkování ani vysvědčení omylem nejsou a ze školy obávanou instituci nedělají. Stačí, aby si každý vzpomněl na svá školní léta. Špatné známky ke školní docházce nijak nepovzbuzovaly, ale mohl si za ně každý žák sám, protože se nenaučil, co se naučit měl. Naproti tomu dobré známky motivovaly školáky k dalšímu učení a těšily nejen je, nýbrž i jejich rodiče. Znalosti lze získat jen studiem, a to vyžaduje práci a vytrvalost, v žádném případě nejde o pralinky, jež by bylo možno dle libosti rozdávat a konzumovat. Nelze rozumně předpokládat, že budou každého žáka zajímat všechny vyučované předměty do té míry, aby je sami od sebe dostatečně nastudovali. Takový zájem o vzdělávání nelze očekávat ani u dospělých, tím spíše pak ani u dětí. Toto tvrzení lze snadno doložit. Kdyby se většina dospělých chtěla alespoň nějak vzdělávat, pak by zcela jistě nejvíce prosperovaly televizní stanice s vědecky a naučně zaměřenými pořady, před knihovnami by se tvořily fronty na vypůjčení např. nové učebnice matematiky atd. Že tomu tak není, je zřejmé. Aby se mohl stav vzdělávání zejména dětí a mladých lidí stabilizovat a poté i zlepšovat, je nutno neutralizovat vliv nesprávných názorů na způsob vedení výuky a její obsah. K tomu chci tímto článkem přispět.