Hrdinové mého dětství proti pedagogickým vizionářům

O Vánocích jsem u rodičů na půdě hledal staré otcovy učebnice z dob jeho studií na ČVUT. Byly uloženy hned vedle mých milovaných knížek z dětství. Jules Verne, František Běhounek, Ludvík Souček, Stanislav Lem – tito autoři mě po celé dětství provázeli podivuhodným světem dobrodružství a dokázali změnit šeď normalizace ohrazené železnou oponou na strhující cestování po všech krajích světa. Vzal jsem si jich pár k čaji, znovu se zasnil nad Rouxovými rytinami či Junkovými ilustracemi, ale přitom se mi vybavily články pedagogického guru Ondřeje Šteffla, který už mnoho let zásobuje české noviny svými myšlenkami. Šteffl je velikým propagátorem internetu ve výuce a jeho vize o škole budoucnosti jsou rok od roku smělejší a rozmáchlejší. Dle něho by žáci při zkouškách měli mít přístup k internetu (Wikipedia apod.), neboť v dnešní záplavě informací není ani tak důležité vědět, jako rychle najít. Jak ale souvisí jeho pedagogické vizionářství s dobrodružnými romány mého dětství?

Vzpomeňte na slavný román Julese Verna Tajuplný ostrov. Během občanské války Severu proti Jihu uprchne z jižanského zajetí v balónu pět seveřanů pod vedením inženýra Cyruse Smitha a ztroskotá na pustém ostrově v Tichém oceánu. Společná znalost a mravní síla všech trosečníků (inženýr, lodní tesař, novinář, chlapec znalý přírodopisu, zručný černoch) jim umožní přežít a využít všechny dary přírody. Zde jim Verne trochu pomohl, protože jak z hlediska botanického, tak geologického by se na jednom ostrově nemohlo vyskytovat vše potřebné pohromadě, jak je to popsáno v románu. O půl století později však František Běhounek nechal ztroskotat hrdiny knihy Robinzoni z Kronborgu na právě vzniklém ostrově a přesto přežili – opět díky svým dovednostem a vědomostem.

Představme si v této situaci odchovance Ondřeje Šteffla. Celá jeho vize vzdělávání stojí na předpokladu, že svět bude v každém časovém okamžiku plně pokrytý počítačovou sítí, a že nebude možné najít místo, kde by, v případě potřeby, nebyly dostupné buď signál, či přípojka k internetu. Takže v dané situaci by nejspíše moderně vzdělaný žák chodil po pobřeží a snažil se najít místo se signálem, pak by běhal po lese a sháněl internetovou kavárnu, až by se nakonec smutně posadil na pláž a čekal by na zázrak.

Zdá se vám tento příklad přitažený za vlasy? Jenže já na tu půdu nešel pro dobrodružnou četbu, ale pro otcovy staré učebnice. Jedna z nich se jmenuje Opakování středoškolské matematiky od Tomáše Gála a Antonína Kamarýta a je z roku 1965. Že v té době kapesní kalkulačky a počítače nebyly dostupné, je snad všem jasné (ovšem když se v osmé třídě ZŠ zeptáte, jak starý je internet, uslyšíte někdy i sto let). A tak v učebnici najdeme i postupy, jak vypočítat druhou odmocninu či jak používat logaritmické tabulky. Zbytečné vědění, řeknete si. Snad, ale přesto bych na rozdíl od pana Šteffla nesázel vše na to, že internet či počítače tu budou do skonání světa a budou se neustále vyvíjet a vylepšovat. Přístup "Nemusíš myslet, jen stačí vědět, jaké tlačítko zmáčknout" mi nepřipadá zrovna inteligentní a vhodný z hlediska času budoucího. Bohužel, je tvrdě prosazován i Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a občas mám pocit, že se budova Ministerstva podobá chrámu zkázy z druhého dílu dobrodružství Indiana Jonese, ovšem s tím rozdílem, že se v podzemí neobětuje bohyni Kálí, ale Velikému Computerovi.

Základním argumentem všech současných reformátorů je tvrzení, že informací je už tolik, že spíše než znalost je důležitější práce s nimi. Dovoluji si tvrdit, že to je naprostý nesmysl. Pokud vím, nezměnil se žádný důležitý fyzikální zákon (ovšem nejsem obeznámen s vyhláškami ministerstev, takže se mohu mýlit), gramatika a slovní zásoba českého či anglického jazyka je též stabilní, v matematice stále platí, že 2 + 2 = 4 (jenom v matematice, na úřadech platí 2 + 2 = "jak rozhodne nadřízený"), přičemž od maturanta neočekávám nic jiného než znalost základů daného předmětu. Předpokládám totiž, že student znalý základů se bez problémů naučí věci složitější, zatímco student neznalý se nikdy odborníkem nestane. To, že nás média zahlcují podrobnostmi ze života celebrit či do nás vší silou rvou názvy výrobků, které si prostě musíme koupit, jinak nebudeme "in", nepovažuji za tak významný informační prvek, že by se kvůli němu už žáci nemuseli učit základům jazyka či matematiky. A co se týče předmětů typu Výpočetní technika či IT technologie, napadá mě kacířská myšlenka, že člověku, který má elementární potíže s psaním a počítáním, jsou všechny ty textové či tabulkové editory k ničemu. Přesto jsem zažil školení, na kterém nás postarší pán z MŠMT přesvědčoval, že hlouposti typu Ohmova zákona dnes už nikdo nepotřebuje a hlavní je, aby se děti ve škole bavily a nechtělo se jim z ní domů. Ano, učitel by měl nejspíš zahodit učebnice, koupit si slamáček a učit se umění Felixe Holzmana. Učinit z učitelů baviče – o to v reformě školství nejspíš běží.

Cyrus Smith a jeho druhové dokázali, ač za pomoci fantazie autora, přežít bez vymožeností civilizace. Nechci pomyslet na to, jak by tuto situaci zvládl průměrný maturant či dokonce vysokoškolák.