V minulém vzbudilo nebývalou pozornost testování žáků 5. a 9. ročníků z českého jazyka a matematiky. Nespokojenost a pobouření mezi rodiči, ale i mezi mnoha učiteli vzbudila skutečnost, že součástí testování byly i jakési osobní dotazníky, obsahující řadu citlivých osobních údajů o rodině, sociálním zázemí žáka, domácnosti a zejména o duševním zdraví a stavu dítěte.

Pokoutné vyzvídání informací od nezletilých dětí za zády rodičů, kteří o ničem nevěděli, natož aby jako zákonní zástupci byli žádáni o souhlas, vzbudilo oprávněnou nevoli, na kterou byl nucen reagovat sám pan ministr. V pondělí, na základě rozhovoru s ústředním školským inspektorem panem Zatloukalem, ministr školství další testování zastavil.

Rychlou reakci pana ministra lze jistě uvítat, nicméně nelze se zbavit dojmu, že je zde něco zásadně špatně. Ze slov pana inspektora Zatloukala na tiskové konferenci totiž vyplynulo několik alarmujících skutečností:

Především, dotazníky v této podobě nebyly školám předkládány prvně, naopak ČŠI prý s nimi na školách pracuje opakovaně již od raku 2022. To znamená, že „někde“ jsou data, shromážděná za uplynulé 4 roky. Jak a kdo s těmito daty pracuje? Co z nich vyplývá? Nemohu si odpustit poznámku: Jaká asi bude validita a vypovídací hodnota dat, když o „sociálně-ekonomickém statusu“ rodin vypovídají také desetileté děti, které části, ne-li většině použitých slov nemohou nejspíš vůbec rozumět?

Pan šéf-inspektor vyslovil omluvu za nedostatečnou komunikaci s rodičovskou veřejností, nicméně na samotném faktu, že takto formulované dotazníky byly vůbec použity, že byly bez jakéhokoliv vysvětlení předkládány dětem, navíc v rámci nijak nesouvisejícího školního testování, na tom nic problematického neviděl.

Pan šéf-inspektor přiznal, že dotazníky nebyly určeny k tomu, aby zjišťovaly aktuální problémy konkrétních dětí, dotazy na pocity deprese, beznaděje, selhání, na myšlenky na sebevraždu či sebepoškození nebyly myšleny jako nabídka skutečné pomoci těm, kdo něco takového reálně prožívá – šlo jen o statistiku, o „agregovaná data“, prý abychom věděli, v jakých regionech se taková problematika vyskytuje… Lze něco takového označit jinak, než jako zahrávání si, ba hazardování s křehkou dětskou duší?

Obávám se, že na základě toho, co víme o fungování českého školství, je nutno konstatovat, že toto selhání není náhodné, je to důsledek posedlosti českého školství „wellbeingem“.

Péče o duševní, fyzickou a sociální pohodu všech, kdo ve škole pobývají, je jistě úctyhodná, kdo by chtěl být proti? Nicméně jsme si jisti, že se nám tady z dobrého úmyslu nestala ideologická kampaň?

„Wellbeing“ se v posledních letech stal zaklínadlem progresivní české pedagogiky. Je zaštiťován z nejvyšších míst a podporován řadou aktivistických „nevládek“, dodávajících školám nejrůznější metodiky, aktivity, dotazníky. Aktivisté by nejraději viděli proměnu škol z míst určených ke vzdělávání v cosi jako „amatérské terapeutické kliniky“. Nynější „dotazníková“ kauza tak nechtěně odhalila právě ta úskalí, na které kritici konceptu „wellbeingu“ již delší dobu poukazují, a to minimálně ve dvou směrech.

Neustálý důraz na sebe-pozorování a monitorováním nálad a duševního stavu – ať již je vetkán do samotné „kultury školy“, „prořezán“ do jednotlivých předmětů či jej přinášejí nejrůznější „externisté“ – vytváří atmosféru, která děti nutí všímat si vlastních negativních pocitů, kterých by si děti samy ani nebyly vědomy. Místo, aby se děti soustředily na vnější svět (učení, kamarády, sport), tlak na wellbeing je nutí neustále monitorovat vnitřní pocity. Pokud se zdravého dítěte třikrát denně zeptáte, zda není úzkostné nebo smutné, nakonec takové pocity v sobě najde. Tento proces se v psychologii nazývá ruminace (neustálé přemítání o negativech), což je prokazatelně hlavní spouštěč a udržovatel depresí. Zdravé děti tak začnou hledat problémy i tam, kde žádné nebyly.

Moderní „wellbeingové“ metodiky mají sklon „obcházet“ rodiče a věnovat se dětem přímo, nejlépe bez přítomnosti či vědomí rodičů, aby prý dítě nebylo předem ovlivněno. V dětech se tak může mimoděk rodit pocit, že „doma“ mu nerozumí a že „bezpečným“ místem je škola, kde se dítě může vyjadřovat bez strachu z reakce nebo předsudků své rodiny. Tím se ovšem podkopává přirozená důvěra v rodinu a eroduje rodičovská autorita.

V tomto světle se nabízí otázka, nakolik bylo „tajnůstkářství“ v kauze dotazníků skutečně „opomenutím“ a nakolik byl tento postup vědomou součástí celého procesu, přičemž chyba byla přiznána až poté, co rodičovské pobouření se stalo neúnosným.

A jak to dopadne, když se zkříží progresivní tlak na „wellbeing“ s těmi horšími tradicemi českého školství, jako jsou byrokracie, neprofesionalita, chaos a nezodpovědnost?

Ukázkovým příkladem je právě probíhající dotazníková kauza: Čtyři roky dotazníků kdesi ve skříni, dotaz na sebevražedné sklony u dítěte, jemuž nakonec stejně nikdo nepomůže, nefunkční portál a frustrovaní učitelé, naštvaní žáci, které nutí do testu z matiky den po přijímačkách, nespokojenost na všech stranách, nikdo neví, nikdo za nic nemůže…

Při vší tragikomičnosti možná můžeme být vděčni, neboť tento případ mnohé problémy nově nasvítil. Možná, že je načase, aby rodiče řekli nahlas, že škola má děti učit matematiku a český jazyk, a ne se vrtat v duševním rozpoložení jejich dětí.