Zastavil se u nás ráno cestou do školy vnuk. Po jarních prázdninách. Chvíli pobyl a pak pokračoval dál. Naštěstí to má od našeho domu na dohled. Co ho čeká nového? Důsledek Putinovy agrese: desítky nových dětí z Ukrajiny.
Napadlo mě to, co už jednou – před čtyřiapadesáti lety. Co bude s ruštinou? (Náš žák má vedle angličtiny jako druhý cizí jazyk právě ruštinu.)
Okupace vedená Sověty začala v roce 1968 o prázdninách. Na začátku září jsem nastoupil do sedmé třídy. Během úvodní hodiny s třídním učitelem, protože jsem okupaci nesl jako dítě velice těžce, jsem se přihlásil.
Učitel mě vyvolal. Já, ač jinak plachý introvert, jsem se osmělil a položil dotaz: „Budeme se ještě učit rusky?“
Třídní odpověděl něco v tom smyslu, že z ministerstva nepřišly žádné pokyny a tudíž se budeme „jazyk okupantů“ (jak jsem to tehdy vnímal) učit i nadále.
Byl jsem hluboce zklamán.
Zde musím doplnit důležitou okolnost. Ačkoliv jsem byl vychován v křesťanském a tedy v antikomunistickém duchu, nebyl jsem rodiči veden v duchu protiruském. Naopak. Můj otec byl velkým čtenářem a naše knihovna byla plná českých překladů ruské literatury; z tohoto pohledu jsem byl jako mladý „knihomol“ takříkajíc „odkojen“ Tolstým, Turgeněvem, Dostojevským a dalšími velikány ruské literatury. Totéž se týká vztahu mého otce k ruské vážné hudbě.
Jedna věc je ovšem vztah k ruské kultuře a druhá vztah k tehdy sovětské a dnes k ruské politice.
Mé výše zmíněné zklamání časem vyprchalo a dnes nevidím důvod, proč by se děti, které se učily rusky před letošním 24. únorem, neměly učit tomuto jazyku i po tomto datu.
Protože ruština není jen jazykem Putina, Lavrova a Zacharovové. Naštěstí.
Převzato z blogu autora s jeho svolením.