S plány na to, jak vylepšit kompetenci českých učitelů, se v posledních týdnech doslova roztrhl pytel. Ministerstvo školství hýří nápady. „Dobrý“ učitel by prý měl být zábavný, měl by třídu zaujmout, rozpoznat šikanu, má dostatečně komunikovat s učiteli a rodiči, hodnotit žáky bez předsudků, zajímat se o jejich názory a představy, dávat prostor jejich přáním a otázkám atd. Proboha, já myslel, že to už dávno dobrý učitel dělá?

Čtu zprávy dál a dozvídám se, že ve školství je málo mužů (což je fakt, ale všichni používající selský rozum, vědí proč), bác kladivem do stolu, „vrátíme je tam“, řekne ministr a společně s Ligou otevřených mužů uspořádají konferenci nazvanou „Muži do škol“, kde se lká a zaníceně hovoří o tom, jak je nutné vrátit tento ohrožený maskulinní druh zpět do třídy, dokonce zazní i argument, že je to nutné z důvodu, že „se muži cítí ve školách poněkud osamoceni“.

To však nestačí, učitelé jsou blbí, nevzdělávají se, a proto je budeme atestovat, plánuje dál ministerstvo. Každých pár let je přezkoušíme, zda ovládají svůj obor, zda dostatečně udržují oční kontakt, používají skupinovou výuku, ale hlavně zda umí komunikovat.

Doufám, že za chvíli ministerstvo nenařídí v rámci výuky, aby učitel chodil do třídy v obleku. Byl by konec mých pohodlných plandavých bavlněných triček, džíny bych svlékal v kabinetě a po školních chodbách bych uctivě své studenty zdravil, samozřejmě že v rámci genderových pravidel, abych někoho neurazil, to je jasné.

Školství se ocitá už několik let na nepřehledné křižovatce. Ministerstvo za celé desetiletí nedokázalo přesvědčit valnou většinu učitelů a veřejnosti, že vznik rámcových vzdělávacích programů je unikátní šancí, jak školu od základu změnit. Hodilo je na učitelské katedry jak psovi žrádlo a řeklo, tu máš... A učitel ve svém volném čase musel vymýšlet, jak sepsat něco, co je tak vágní, do učesané formy, aby to bylo přijatelné pro školu, rodiče a školní inspekci. A proto učitelé reptali a právem, protože za tyto hodiny dostali jen pár stovek navíc. Přitom se od nich v podstatě vyžadovaly manažerské dovednosti. Přesvědčit totiž pedagogický sbor k týmové práci není totiž vždy jednoduché a nastylizovat kompetence, průřezová témata, výukové strategie a další desítky termínů, jimiž jsme zahltili pedagogické slovníky, přičemž se o jejich funkci, smyslu a hlavně významu stále dohadujeme. A to není všechno, v očích veřejnosti je vždy vinen učitel. Propadl jsi? Ten mizera tě nic nenaučil! Neboj, poženem to vejš!

Občas nějaký žák učitele zesměšní, urazí, zavraždí... Přeháním? Ale kdeže, to je realita. To, že u nás nenastal nějaký ten „masakr motorovou pilou“, je spíše jen náhoda. Učitel dnes kromě pedagoga stále víc supluje funkci rodičů a vychovatele. Ale běda, když mu ruka ujede... Kolt veřejnosti je nízko u pasu a učitel je minimálně těžce raněn.

Vážený pane ministře, pokud chcete opravdu změnit české školství, stačí prosadit pár věcí:

1) „Nasypejte“ ročně do škol peníze z rozpočtu, alespoň 1,5%, a nechte na pravomoci ředitele (kontrolovaného), aby odměnami oddělil učitele podprůměrné od učitelů dobrých a nadprůměrných,

2) přesvědčte vysoké školy a univerzity, aby se svojí pedagogickou a psychologickou přípravou nezaostávaly o padesát let za současností,

3) zrušte okamžitě nesmyslné hodnocení učitelů podle odučených let,

4) a vraťte (o to vás prosím nejvroucněji) do škol rákosku.