Roste totiž další generace dětí, která ji „nazažila“ a která je tím hluboce poznamenána, ač to zatím zdánlivě v dnešním světě nevnímáme. Roste generace, která neumí poskytnout první pomoc, orientovat se v terénu - bez GPS - jen s mapou a kompasem, která v životě neházela „granátem“ ani na dálku ani na cíl, nestřílela ze vzduchovky a nezná pořadovou, neví, jak se chovat při jakémkoli ohrožení, čímž nemyslím jen atomovou válku, jako tomu bývalo v osmdesátých letech, ale třeba dnes aktuální přírodní ohrožení. Ani těch pár hodin věnovaných dodatku v podobě výuky tématiky chování člověka za mimořádných událostí ji nenahradí.

Brannou výchovu jsme opustili lehkomyslně s důvěrou v globalizovaný mírový svět. Opovrhli jsme jí vzhledem k ideologickému balastu, který se na ni nalepil. Současně tělesná výchova, u níž se kdysi vzhledem ke klesající pohybové aktivitě dětí a mládeže uvažovalo o rozšíření povinného penza na tři i čtyři hodiny týdně, paběrkuje na okraji a znám několik škol, kde ji v podstatě ignorují. Na úkor tělesné výchovy totiž jde čas ztracený při špatně koncipovaných projektech, které nesouvisí často ani vzdáleně s konkrétní výukou. Žáci a studenti pak dohánějí právě v jejich hodinách zanedbané učivo v hlavních předmětech, jako je matematika, český jazyk. Jenže škola bez projektů by neobstála, ale málokdo ví, jak projekty realizovat, aniž by nabouraly celý učební proces a výuku některých předmětů takřka zlikvidovaly.

Lehce mě mrazí v zádech, když hledím na jiný konec světa, kde si jejich vrstevníci „rozumí“ se samopalem, umí přežít i v nejobtížnějších podmínkách, jsou disciplinovaní, odhodlaní a zpracovaní tak, že oběť života považují za výhru. Frustrace je ve světě dost a pod nápory národů padla v historii nejedna říše. Ale to už doháním ad absurdum. Tito kluci by asi taky raději seděli s hranolky u počítače a stříleli virtuálně nebeské příšery. Ale nejde jen o brannou výchovu, jde i chování v krizových situacích při neštěstích, jako jsou povodně, větrné smrště, hromadné havárie, teroristické činy atd.

Stačí se jen zamyslet nad strukturou dovedností, které dnes děti mají - ty „branné“ tam nejsou vůbec. Skutečně je nepotřebujeme? Branná výchova zbavená ideologie, postavená na zdravovědě a první pomoci, orientaci a správné reakci při živelních pohromách, teroristickém činu, pohybu v terénu, kázni a určité branné zdatnosti je skutečně nepotřebná? Nejde přeci jenom o válku! Nově do ní zahrňme dopravní výchovu (také nezbytná pro přežití, zvláště v kontextu české galantnosti na silnicích a přechodech) a máme smysluplný předmět. Nebo si myslíte, že je lepší sedět v kroužku a vykládat si, kdo a jak doma masturbuje? Tím nesnižuji důležitost sexuální výchovy, ale jsem toho názoru, že určitá část sexuality je věci soukromou, nikoli veřejnou. Tohle zrovna přiměřenému ostychu děti a mládež nenaučí.

Stačí se podívat na televizní zprávy a napadá mě - je svět skutečně tak bezpečný? Není dobré vědět, jak se má člověk chovat při jakémkoli ohrožení? Jak poskytnout první pomoc? Pořadová naučí kázni a z tělesné výchovy nám nějak vypadla. Je smutné vidět dvanáctileté kluky, jak nedočkavě koukají, když mají vystřelit ze vzduchovky, a přitom si neví rady, současně je náročné udržet je ukázněné a vštípit jim všechna bezpečnostní pravidla, jak neumí hodit kamenem, šiškou, krikeťákem – to se týká obou pohlaví. Zkuste zavelet pozor, pohov, čelem vzad. Nebo je to skutečně jen džob profesionálních vojáků? A tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Jsou to v kontextu dnešního světa zbytečné znalosti? Nehodí se náhodou i dnes? Svět není jen ten virtuální, ale i ten pravý, který je někdy krutý.

V Praze 28. 12. 2010