Rád bych připomněl, že v minulých letech závratně vzrostlo gigantické utrácení státu – na problematické sociální transfery, na aktivní politiky nezaměstnanosti, miliardy dotací zemědělcům, ocelárnám, miliardy na (mnohdy zcela zbytečné) rekultivace krajiny. V rámci železné platnosti Murphyho zákona narůstal přímo brutálně také počet úřadů, oddělení a jejich personálních posil… Jen na poslanecké „dělení medvěda“ padlo každý rok kolem 5 miliard korun. O vládních úsporách v těchto „zlatých dolech“ nepadlo v rámci „reforem“ ani slovo. A co víc! Ušlechtilé myšlenky přivedly stát a jeho „moderně zelené“ poslance k nápadu přerozdělovat (a vyhazovat) další miliardy na futuristické neefektivní projekty slunečních nebo větrných elektráren, výroby bionafty a dalších podobných nesmyslů, které se na nás chystají. Důsledek? Na klíčovou prioritu 21. století - na vzdělání - vláda peníze nemá.

Slovy čísel: Zmrazení rozpočtu na tři roky znamená, že vzhledem k inflaci dojde k propadu až kolem 12%! A to v situaci, kdy je dlouhodobě regionální školství v naší zemi výrazně podfinancováno. Takové politické pokrytectví dobře odhalují rozdíly ve mzdách srovnatelných skupin zaměstnanců: zatímco průměrná mzda vysokoškoláka v nepodnikatelské sféře (bez školství) byla v r. 2005 37.260 Kč, ohodnocení stejně kvalifikovaného pracovníka školství bylo 21.860 Kč… Nádavkem si úředníci z MŠMT představují, že za takto mizerně zaplacenou práci a v drsných podmínkách současných škol budou kantoři s budovatelským úsměvem na rtech realizovat reformu školství. Ta mj. spočívá v neskutečném papírování, byrokracii, školeních a rozvoji „tvořivého a projektového“ učení – které je ovšem mimořádně časově a pracovně náročné.

Stát - jakožto garant „bezplatného“ vzdělání, jediný zaměstnavatel a jediný poskytovatel služeb - naprosto selhává. Zatímco učitelé jsou rukojmí a otroci tohoto jediného zaměstnavatele (včetně dilematu - mizerná mzda nebo změna vystudované profese), my rodiče a vlastně celá společnost jsme rukojmí naprosté neschopnosti nabídnout požadované vzdělání a služby. Rozumějme: Existují rodiče, kteří školu vnímají jako dočasné úložiště vlastních nezvládnutelných výrostků. Existují ale také rodiče, kteří výchovu, vzdělání a rozvoj jejich dítěte vnímají jako prvořadou hodnotu. Stát „Česká republika“ není schopen zabezpečit ani jedno.

Jako otec dvou dětí s takovýmto pokrytectvím prostě nemohu a nechci souhlasit! Poznávání dnešního složitého světa, položení základů do života – k dalšímu celoživotního vzdělávání, přece nemohou přinášet mizerně placení, otrávení a frustrovaní kantoři - respektive ti, co ve škole ještě zůstali! Jestliže je pro nás důležitý lékař, právník, účetní nebo městský úředník (ti všichni totiž mají docela přijatelné ohodnocení), nechápu, proč má být jen a pouze učitel ohodnocen tak mizerně.

Nechápu a nikdy nebudu rozumět pokrytectví, že „vláda peníze nemá“, když jinde roztáčí zdroje a miliardy ve velkém.

Je také možná na místě se zamyslet, jestli za naše peníze, které nám stát sebere, bychom si nezaplatili vzdělání našich dětí mnohem lépe, efektivněji a podle našich preferencí – doba Marie Terezie je prostě pryč…

Učitelům lze poradit jediné: stávkujte, stávkujte znovu – jinak si vás nikdo nevšimne. Jedině tak se něco v tomhle kraji změní.

IT konzultant