Mám dnes pěkné nervy. Obě děti dělají přijímačky na střední školu. Nemám však vůbec dobrý pocit z nového systému, který platí právě od letoška.

Doma jsme oslavovali, když před nějakými dvěma lety deklarovala Topolánkova vláda, že chce změnit školský pomník Petry Buzkové jménem „jedna přihláška“. Ten byl nelogický a špatný na první pohled, protože vedl k průměrnosti a sázce na jistotu. Kdo by riskoval, když k dispozici byl jen jeden pokus? Na vynikající školy se pak paradoxně hlásilo někdy i méně žáků než na ty průměrné. Navíc se masy uchazečů nelogicky přelévaly rok od roku podle toho, jaký byl kde zrovna zájem. Jenže s oním ročním zpožděním, takže výsledek byl kontraproduktivní.

Hlásil se v jednom roce na nějakou školu nápadně nízký počet zájemců? Pak bylo téměř jisté, že napřesrok jich bude čtyřnásobek. A naopak. Ten systém se musel změnit, to bylo jasné. Chápu, že špatné věci někdy přetrvávají ze setrvačnosti či pro nezájem. Ale nechápu, že když se už mění, tak proč ne k lepšímu. Proč byl místo mizerného systému přijat takový, který je zmateční a pro všechny zúčastněné - počínaje žáky a konče školami samými -představuje zbytečně vysokou zátěž? Nikdo se nic nedozví Hlavní nevýhody byly už probrány v minulých dnech v médiích. Stručně řečeno, jestliže si skoro všichni zájemci o studium podávají tři přihlášky, pak je celkem vysoká pravděpodobnost, že ti nejlepší se dostanou na dvě, možná i tři školy zároveň. Těmto žákům dává nový systém opravdu větší možnost volby. To je v pořádku.

Ale to by zároveň nesměl tak moc znevýhodňovat ostatní. Po prvním kole, které podle odhadů nenaplní ani polovinu volných míst a nezajistí přijetí více než polovině zájemců, se systém stává nepřehledným. Nikdo nedokáže říct, jak a kdy ředitelé zjistí, kolik jim vlastně zbývá míst. Není ani jasné, jak se to dozvědí žáci či jejich rodiče. A podle jakého klíče se vlastně zbylá místa zaplní.

Je zjevné, že pokud má přijímací řízení zůstat spravedlivé a zároveň se nevléct příliš dlouho, je ve zvoleném systému nutná jakási celostátní koordinace. Ale tuto roli odmítá ministerstvo školství plnit, prý s ohledem na zákony, které mu zakazují takové údaje sbírat. Bude to tedy dělat neoficiálně soukromá firma.

Pro všechny je to stresující. Pro žáky, kteří absolvují až na výjimky troje zkoušky. Každá škola je přitom koncipuje odlišně, takže se vlastně musí připravit natřikrát. Je to stresující pro rodiče, kterým po zkouškách začne málo srozumitelný, zato přísnými termíny svázaný „překážkový běh“ spočívající v odevzdání zápisového listu, případně podávání odvolání. A konečně, stresující i finančně náročné je to pro školy a učitele, kteří mají jednoduše třikrát víc práce než loni. Vážně tomu nerozumím.

Kdyby se několik průměrně chytrých lidí na pár hodin zavřelo do místnosti, zcela jistě vymyslí jiný, lepší systém. Nebo prostě okopírují nějaký osvědčený ze zahraničí. Třeba ten, o kterém minulý týden mluvil v rozhlase ředitel jednoho pražského gymnázia. Každý by si mohl podat přihlášku na libovolné množství škol, v pořadí podle svých priorit. Zkoušku by však všichni dělali jen jednu, celostátně srovnatelnou. Každý by se pak dostal na takovou školu, která by na jeho seznamu jako první odpovídala jeho výsledkům. Je to jasné, srozumitelné a jednoduše proveditelné.

Tragikomické je, že všechny výhrady, které dnes slyšíme zejména od škol, ale i od rodičů, zaznívaly už v době schvalování novely, tedy před květnem 2008. A to jak od expertů, tak ředitelů škol, ale i ve sněmovně od poslanců. Ministerští úředníci dnes dávají od systému ruce pryč a tvrdí, že jen napravují nepořádek, který „napáchali“ politici. To je částečně pravda, ale částečně nehorázná lež. Ministerstvo přece mohlo politikům nabídnout systém lepší. Ale ministr Liška tehdy tvrdil, že ten navržený je v zásadě správný (debatovalo se pouze o tom, zda podávat dvě, anebo tři přihlášky) a že jeho realizaci ministerstvo zvládne. Nezvládá ji.

A mimochodem, bizarní bylo i samo schválení zákona. Doporučuji si poslechnout zvukový záznam, který je na webu parlamentu! Možná jen poslanci chtěli „navodit“ atmosféru školní třídy o hlavní přestávce, ale při projednávání zákona bylo ve sněmovně to, čemu se ve školách normálně říká „bordel“. Prostě hluk a zmatek. Snad jen mezi lavicemi nelétala namočená houba.

Tihle lidé měli odhlasovat zákon, který ovlivní budoucnost našich dětí? No, odhlasovali ho. V „hlavní přestávce“ mezi svými exhibicemi při interpelacích či seriálu zvaném odvolávání vlády. A podle toho to vypadá.

LN, 22.4.2009

Autor je novinář