Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: Taháky a plagiáty

9.11.2011

Do zástupu politiků, kteří se v rámci získávání vysokoškolského titulu dopustili plagiátorství, zřejmě přibyl další, tentokrát starosta osmdesátitisícové pražské čtvrti, který dle odborného posudku opsal magisterskou práci. Hon za tituly se zdá být v jistých kruzích stranickým úkolem či společenským imperativem, neboť mi není jasné, co vede dospělé úspěšné lidi, aby si stůj co stůj vylepšili curriculum vitae absolutoriem vysoké školy, často nevalné pověsti, dosáhli-li slušného úspěchu i bez něj. Pinožení se za ocásky před jménem a za jménem je ve středoevropském prostoru tradicí a sklon vydat se k cíli nejkratší cestou je běžnou lidskou vlastností, v rámci strategie přežití jistě užitečnou. Má smysl v těchto případech apelovat na morálku?

Nemá. Opisovali jsme všichni a kdo tvrdí, že nikdy neopisoval, opisuje dosud. Taháky v rukávu, taháky v penálu, taháky psané tužkou na umakart lavice, které šlo v případě hrozícího odhalení ve vteřině zlikvidovat smáznutím zpocenou dlaní, taháky vyryté špendlíkem do laku tabule, jež krátkozraká chemikářka, jen tak tak rozeznávající křídou načmárané vzorce, neměla při zkoušení šanci odhalit…

Dobré nervy měl můj nejlepší kamarád na gymnáziu, který si těsně před zahájením slohové práce z ruštiny nechal záměrně zabavit tahák, obávaný ras profesor Frischmann si jej poté přestal všímat a zaměřil se na ostatní, ještě neodhalené potenciální podvodníky, kamarád zatím chladnokrevně vytáhl druhý, opravdový tahák a práci opsal na jedna s pochvalou a poplácáním po zádech, doplněným profesorovou přátelskou radou, že by si měl příště více věřit, když mu ruský jazyk tak báječně jde.

Při zkouškách na fakultě se osvědčila skripta schovaná na toaletě, o vzájemném napovídání si na potítku ani nemluvě. Zvláštním případem v našem ročníku byla dvojice bratří – jednovaječných dvojčat, kteří dávali k lepšímu historky, jak se vzájemně u zkoušek zastupují, takže každý má jen polovinu učení.

Schopnost poradit si, spolupracovat i za ztížených podmínek, hrát vabank, ale myslet i na zadní vrátka, to vše patří ke schopnostem, jež vysokoškolské studium tříbí jaksi neprogramově, jako bonus k poskytovanému vzdělání, a jež se v praktickém životě mohou velmi hodit. Alespoň v mém případě byly všechny výše popsané triky jen pojistkou pro případ, že budu mít okno, nepamatuji se, že bych byl kdy já či někdo z mých spolužáků udělal zkoušku jen díky nápovědě či opisování, protože na lékařské fakultě se examinátor studenta zpravidla dlouho a podrobně vyptával, vytažené otázky byly pouhým vodítkem a zkoušející velmi brzy zjistil, zda je zkoušený opravdu připravený, problému rozumí a má přehled, či zda je jen našprtaný nebo ani to ne, zkrátka možnost oblafnutí byla minimální.

Doba pokročila, středoškoláci i vysokoškoláci ovládají informační technologie lépe než jejich učitelé, miniaturní sluchátka v uchu a mikrofony pod blůzkou umožňují nápovědu na dálku formou telemostu, na webu existují databáze diplomových prací, případně si lze nechat za úplatu vyrobit i práci originální, a věřím tomu, že brzy bude na světě program, který s využitím internetových zdrojů sám napíše původní text jakéhokoli rozsahu na zadané téma. Ani školy nezahálejí, některé již fulltextovými vyhledavači kontrolují bakalářské, magisterské a doktorské práce, v případě odhalení okopírovaného textu je student označen za plagiátora a má problém.

Je opravdu nezbytné lpět na vypracovávání obsáhlých prací v době, kdy se veškeré informace o čemkoli dají zjistit několika kliknutími myší, kdy se dá plagiát vyrobit za večer, zatímco na vlastní práci je nutno dřít týdny či měsíce? Nepatří náhodou bledí studenti, sedící do noci pod klenbou Klementina a pořizující si výpisky ze žlutých knih, spíše do Jiráskových románů?

Snaha zabránit kopírování textů je stejně bláhová jako boj proti počítačovému pirátství, stahování hudby a filmů. Studenti budou vždy napřed, zvláště ti, které žene kupředu především touha po titulu, rizika jsou přijatelná. Pokud někdo opíše magisterskou práci doslova, jako nyní onen usvědčený zastupitel, svědčí to spíše o jeho aroganci a lenosti než o absenci morálky. Stejných suverénů jsou jistě mraky, ovšem po jejich prohřešcích nikdo nepátrá, jelikož nejsou mediálně zajímavé. Důslednější student odstavce alespoň přestylizuje, promíchá věty z různých zdrojů, zkrátka si s tím pohraje, ale že by tím vznikla nová informace?

Úroveň škol nesnižují opisující studenti, ale rozmáhající se nešvar preferovat psaný projev před verbálním, multichoice testy před klasickým zkoušením, jež vyžaduje námahu a zájem na obou stranách, úroveň škol snižuje diktát doby preferovat kvantum studentů před jejich kvalitou, kterou lze posoudit pouze osobním poznáním každého studenta, jeho individuality, píle, nadání, zájmu o obor, schopnosti pracovat s informací a použít ji v praxi. Lze se však divit učitelům, že v časech vleklého podfinancování školství má jejich entusiasmus své limity?

Můžete namítnout, že pouze multichoice testy zaručují objektivitu, narozdíl od ústní zkoušky, jejíž výsledek může být ovlivněn náladou či sympatií examinátora. To je pravda, ale na druhou stranu vím zcela bezpečně, že testové otázky bývají k sehnání již před zkouškou, a pokud neunikly přímo ze zdroje, vynesli je v hlavě, poskládali a dali k dispozici ostatním ti, kteří již testy absolvovali před nimi. To je fakt a praxe, svědčící mimo jiné o altruismu českých studentů. Navíc otázky v multichoice testech staví na stejnou úroveň okrajové i zásadní věci, často se uchylují k chytákům typu negace negace, kdo ve stresu správně nepochopí záludně zformulované zadání, má smůlu, může se pak někdo divit studentům, že hledají jiné cestičky?

Multichoice testy pronikly i do postgraduálního vzdělávání lékařů a nahradily dřívější první atestaci, což výrazně snížilo úroveň přípravy a odsunulo skutečné teoretické osvojení si oboru mladými lékaři na dobu až někdy kolem třicítky, kdy skládají jedinou zbylou atestační zkoušku.

Když jsem před lety končil studium medicíny, absolventi lékařské fakulty žádné diplomové práce, na rozdíl od ostatních vysokých škol, psát nemuseli, existoval názor, že kdo došel až sem, osvědčil se a je připraven. Myslím si, že to bylo správně, stejně jako to, že všechny zkoušky, které jsme během šesti let studia absolvovali, byly ústní a velmi důkladné, díky čemuž si dodnes pamatuji nejvíce z těch předmětů, kde jsem byl nucen zkoušku opakovat, proklínaje onu nespravedlnost.

Je v současnosti smysluplné požadovat paušálně po studentech završujících pregraduální studium vyhotovení písemného elaborátu v rozsahu tenkých skript? Domnívám se, že nikoli, klávesové zkratky Ctrl C + Ctrl V to rády dosvědčí. Ať píše, kdo má co psát, kdo na něco přišel či něco objevil, ať píší postgraduální studenti prezentující svůj výzkum, ať píší docenti a profesoři obhajující akademické tituly, protože v ostatních případech, nejde-li o přímo o plagiátorství, jde jen a jen o zbytečné slohové cvičení.



zpět na článek