Nikdy asi člověk není vynalézavější než v okamžiku, kdy se pokouší zdůvodnit, proč si zaslouží více peněz za svou práci, než právě dostává. Některé profese to ale mají snazší než jiné, například takoví učitelé. Rukojmími jsou jim naše děti, tedy jejich vyjednávací pozice je vskutku záviděníhodná. Kdykoliv jejich smečka ucítí pach miliard odkapávajících ze státního rozpočtu, vydá se své kořisti po stopách a na všecky strany chrlí vrčení o upadající kvalitě výuky a o tom, jak vše může být ještě mnohem horší, pokud nedostanou tentokrát pořádně nažrat. Není tomu dlouho, co zas vyrazili na lov.

Kdyby byly platy ve školství příliš nízké, jaké by to mělo důsledky? Prý vskutku závažné, říkají učitelští. V důsledku špatného ohodnocení by učit zůstávali jen ti, kteří k této profesi emocionálně tíhnou (menšina), a pak především ti, kteří si lepší uplatnění najít nedokáží. Jsou-li naopak platy ve školství vhledem k odvedené práci vysoké, pak tyto peníze učitelé dostávají jistě neprávem a to na úkor daňového poplatíka. Prostě jim dáváme mnohem víc, než jaká je jejich zásluha, což znamená, že na něco jiného se nedostává, třeba něco velmi důležitého. Tohle zas vykřikují všichni jejich konkurenti v souboji o peníze ze státní kasy. Zda zvítězí jeden nebo druhý náhled na věc, to závisí na výsledku politického střetu, na síle emocí, které ve veřejnosti vyvolá ten který ze zápasníků.

Kvalita služeb, které za své peníze dostaneme, tedy kvalita našeho školství, je ale bohužel tím posledním, co učitele a jejich protivníky zajímá. Ta péče je jen předstíraná. Žádná platová tabulka, ať už bude naplněna jakkoliv vysokými ciframi, nemůže představovat dobrý způsob, jak kohokoliv za odvedenou práci ohodnotit. Buď budou neschopní odměňování příliš štědře (a schopní o nic více), anebo všichni tak málo, že kvalitní personál z daného oboru uteče. Buď tedy máme školy plné učitelů zbavených motivace k vyšším výkonům, anebo jsou tam pouze ti, kdo nenašli lepší práci, když utíkal, kdo mohl. Vítězství jedné nebo druhé barvy proto nemá z hlediska spotřebitele vzdělávacích služeb žádný větší význam. Více peněz nebude, jak se snaží učitelé tvrdit, znamenat kvalitní školství. Méně peněz, samozřejmě, už dvakráte jistě ne.

Ptáme se prostě špatně. Jak vysoké mají být učitelské platy? Ta otázka je vadná. Neuslyšíme jiné než tendenční odpovědi. A ať už nakonec ten střet dopadne jakkoliv, nedostaneme to, co si zaplatíme. Tou správnou otázkou je, proč by se o tomhle mělo vůbec rozhodovat politickým soubojem.

Pokud si přejete do svých dětí investovat více peněz než zbytek populace, můžete uvěřit učitelské propagandě a pokusit se přesvědčit státní aparát, aby donutil vaše spoluobčany platit více na vzdělání. Učitelé dostanou kus žvance a možná se kvalita vzdělání vašich dětí přeci jen trochu zvýší, byť ne příliš. Ovšem abyste toho dosáhli, museli jste vnutit své preference zbytku národa. Naopak, pokud je vaše ochota platit nižší a zvítězíte-li, pak způsobíte, že všichni ostatní dostanou stejně málo, byť by třeba chtěli mnohem více. To je podstata politických rozhodnutí, donucení. Boj nátlakových skupin, kterého jsme svědky, nutně rozděluje celou společnost. Ať už se přidáme na kteroukoliv stranu, nemůžeme zvítězit. Sami sebe navzájem přinutíme k něčemu, co nechceme.

Proč by však platy učitelů měla jakkoliv ovlivňovat politická utkání? Proč by vůbec měla existovat platová tabulka? To je ta správná otázka.

Tím důvodem, proč platová tabulka spatřila světlo světa, je fakt, že školy jsou pod přímou státní kontrolou, tedy v podstatě jsou napojeny na byrokratický aparát ministerstva školství. A žádný úřad bez platové tabulky není schopen fungovat. Zatímco v soukromém sektoru může podnikatel své zaměstnance ohodnocovat podle služeb, které jeho firmě poskytují, ve veřejné oblasti to není většinou proveditelné, protože úřady své služby neprodávají. Neznají tedy jejich tržní cenu, nemají ponětí o produktivitě práce svých zaměstnanců, a proto ani netuší, jaký plat by si ti zasloužili. Bez tabulek zde nelze fungovat.

Proč služby v sektoru vzdělání jsou poskytovány státem a jeho úřednickým aparátem, z jakého důvodu je neposkytují soukromé firmy? Vysvětlením zde je rozšířená představa, že trh a vzdělání jsou vzájemně neslučitelné. Tvrdí se, že jedině stát zajistí kvalitní vzdělání. To je poněkud obskurní myšlenka. Nejsme-li přesvědčeni, že jedině stát vyprodukuje kvalitní mikroprocesor, proč bychom měli tvrdit totéž v případě vzdělání?

Soukromý sektor by byl schopen poskytnout mnohem lepší služby svým zákazníkům, o tom nemůže být pochyb. Jenže toto kvalitní vzdělání by nebylo stejné pro všechny. A v tom vězí kámen úrazu! Současné naše školství je jedním ohromným pokusem, jak nastolit rovnost v přístupu ke vzdělání, rovnost v jeho kvalitě a rovnost, pokud možno, i ve „výstupu“. To vše bez ohledu na následky.

Jak jinak vysvětlit třeba pokusy o jednotnou státní maturitu? Ne jeden, ne dva, ale všichni lidé, kterých jsem se ptal, proč by měla být zavedena, mi odpovídali, že je třeba udělat pořádek, zavést „spravedlnost“, pozvednout úroveň maturit a tak dál. Jinými slovy srovnat maturanty do latě! Pojďme dál. Co to neustálé volání po více studentech na univerzitách? Právo studovat na vysoké škole, jak mi řekl nejmenovaný politik, by měl mít každý. Jaké by ty školy asi musely být, napadá mne. Skutečnou kuriozitou, kterou jsem si nechal na konec, je tvrzení, že gymnázia odčerpávají chytré děti ze základních škol a tím jsou ty, které na nich zůstávají, velmi znevýhodněny. Jako kdyby, probůh, člověk měl právo učit se v inteligentním kolektivu, jako kdyby ti, kdo jsou chytří, měli povinnost nevzdalovat se ve svých schopnostech od průměru.

Samozřejmě tyhle pokusy o rovnost ve vzdělání selhávají. Děti rodičů s vyššími příjmy dosahují lepších studijních výsledků, dostávají se na lepší školy a nakonec jsou jejich kariéry zářivější. Rovnost neexistuje, ne tady na zemi. Jen všecky ty pokusy o ni způsobují, že naše vzdělávání stojí za starou bačkoru ve srovnání s tím, jaké by mohlo být. Budeme-li se i nadále navzájem nutit do tohohle ubohého průměru, nedostaneme než věčné politické spory a zahodíme příslib, který v sobě skrývá jedna každá nová generace.

Dnes učitelé soutěží o naše volební hlasy. Zvítězí-li nad jinými skupinami, dostanou více obroku do žlabu. Víc se nestane. Pro nás, daňové poplatníky, to znamená další ztrátu. Není zde úniku, daně a smrt tě vždycky dostanou. Opakem takovéhoto donucování je dobrovolnost. Ať každý platí za vzdělání své a svých dětí tolik, kolik je schopen a ochoten. I to nejhorší vzdělání by pak bylo lepší než současný průměr, naše společnost by netrpěla o nic vyšší mírou nerovnosti a bylo by tu navíc i tišeji, nemuseli bychom poslouchat učitelské nářky a ministerská moudra. Zodpovězte si sami, zda byste tomuto přeci jen nedali přednost.