27.2.2021 | Svátek má Alexandr


ŠKOLSTVÍ: Stávka snadno a rychle

6.6.2008

Stávka učitelů je už tak nezajímavý a „profláknutý“ kousek, že o něj dnes už média ani nezakopnou. Nekouká z ní nic, co by akčně a emotivně přiživilo úspěšně rozvinutou bulvární platformu současné publicistiky. I když je možná naděje, že 9. června 2008 dojde ke skupinovému protestnímu sebeupalování učitelů (či interaktivních tabulí) před úřadem vlády, nebo se během stávky provalí nějaká pěkná pedofilní kauza ve sklepě, v bývalém školním skladu branných pomůcek. Pak máme naději, že se školství pěkně zviditelní a na stránkách seriózních deníků zazáří otvíráky typu Učitelka nutila žáky souložit s vycpanou sovou nebo Krvavá jatka ve sborovně, protože jen tak lze udržet pozornost postmoderního spotřebitele.

Nu dobrá, a nyní trochu seriózně. Chtěla jsem z elektronických i klasických zdrojů zjistit nějaká čerstvá a obsažná fakta o blížící se ohlášené stávce učitelů, ale narazila jsem na stohy starých a vyčpělých diskusí na stále omílaná témata. Učím na střední škole. Na našem ústavu není o žádné blížící se stávce slechu ani dechu. Jdeme z maturit do maturit a je červen. Jsme unavení a oblažení vidinou letního volna, které nám „neučitelé“ tak pěkně vyčítají. Sklízíme plody své práce s lidmi, totiž s žáky, a stále a opakovaně propadáme beznadějím, že učíme špatně, že to jde lépe, že naše perly padají do ohrad vepřům, že hrách na stěny vrháme – slovem, výsledky naší práce jsou abstraktnější než malby Pollockovy. Pokud stávka proběhne, bude to bez naší účasti a věřím, že nebudeme sami/samy. Stávkovat v červnu a po maturitách – to navrhuji rovnou stávkovat v červenci a v srpnu. Směšné. Navíc zkuste přesvědčit ty davy samoživitelek ve školství, že mají stávkovat a přijít tak o jednodenní mzdu za neplacené volno! Držet ústa a krok, to je přece dávno krédo poslušné učitelky, každý to ví, a jí musí těch třinách tisíc na vsi stačit, protože ne každý se narodil jako génius a je logické, že někteří na víc než na učitelování mít nebudou…

Zde jsem, pozorný čtenáři, citovala mnohé z myšlenek, které jsme potkala svou cestou za informacemi o stávce a školství. A plagiovat budu i nadále, přeber si to každý, jak si přeješ – a jak ostatně postmoderna velí. Nakonec, jsem jenom učitelka, a tak se stěží dá očekávat genialita myšlenek vlastních.

Můj komentář má jediný účel, totiž nahlédnout na problémy školství tak říkajíc pod jiným úhlem než jsou aktuální finanční požadavky. Stále omíláme prastaré pravdy o učitelských platech, učitelských volnech, nových učebních plánech, nových maturitách atd. Diskuse těchto argumentů a protiargumentů je věčná co rozpínání vesmíru a nemá (nemůže mít) žádný jednoznačný závěr.

Protestovat chceme před ministerstvem, ale to je stejné, jako kleknout si před dinosaura a vzývat ho k životu. Bývalý ministr Piťha napsal před dvěma měsíci věrnou analýzu našeho školství, která tiše a mocně koluje mezi tisícovkami zájemců a je stoprocentní pravdou. Proč se ale panu Piťhovi nepovedlo realizovat něco znatelně rozumného, když byl ministrem příslušného resortu? Odpověď se nabízí tato: přece proto, že se v případě ministerstva školství jedná o fosilní kolos, se kterým nikdo nehne, maximálně ten, kdo se pokusí o něco z Murphyho teorií, čili čím větší nesmysl, tím rychleji je uveden v život.

Škola je místo, které se už léta podřizuje a přizpůsobuje potřebám žáků, tedy někoho, kdo má být učen, a zapomíná důsledně vyžadovat jejich povinnost učit se. A jak by to také mohlo jít v naší cool a fast době s modlou internetu na všech frontách? Škola se totiž stává především obrazem celé společnosti s její touhou „snadno a rychle“, „prodej a kup“ a „zábava vždy a všude“. Čím více se škola snaží žákovi vyhovět a zmíněná společenská kréda naplnit, tím více jí žák pohrdá, nedůvěřuje, kritizuje, nepotřebuje ji a tím méně se v ní vyskytuje. Žák, student i člověk obecný vidí kolem sebe rychlé a zrychlující se konkurenční prostředí. Milióny informací, které není s to zpracovat, natož využít, ho ubíjejí svým množstvím. Navíc, když musí teprve hledat svoje místo v životě, je vystaven tlakům neustále připomínané nutnosti sebezdokonalování, což jej znejisťuje, a proto se pod arogantní maskou mladíka či mladice často skrývá labilní osobnost neschopná čelit běžné stresové zátěži, neboť je přesvědčena, že ideály předkládané jí dnes a denně nesplňuje. Vidí a vnímá, že musí být in, měl/a by být atraktivní a vyhovět všemožným ikonám vzhledu, inteligence (často pseudointeligence – viz mnohé TV soutěže), že musí vyhovět požadavkům personalistů a jejich otázek, testů, dotazníků, pohovorů. Chceme-li opravdu „držet krok se současností“, vyžaduje to neutuchající úsilí, ale jde zhusta o úsilí o povrchnost, povrchní vnímání a povrchní procházení životem, protože na cokoli hlubšího je třeba času a již zmíněné snahy, při níž čas zdánlivě neužitečně plyne pryč. Společnost je nastavena na rychlost, objem, sebeprezentaci, často prázdnou a strojenou, a snadno a rychle je heslem čehokoli – od vzdělávacích kurzů přes půjčky až po rychleschnoucí nátěry plotů.

Problém našeho školství, které se chce zoufale vyrovnat se svou dobou, své době naopak musí čelit a nejde mu to. Práce s lidmi se ani tady nevyplatí, protože žádná práce s lidmi se nevyplatí, jelikož se svou podstatou jedná o dlouhodobou investici s pochybnou či žádnou návratností a malou, zpochybnitelnou měřitelností výkonu a jako taková musí v mnoha směrech zaostávat za rychle se ženoucími obchodníky všeho druhu.

Napravit platy ve školství je utopie (viz Thomas More a další vizionáři ideálu), utopie, které nepřeje nikdo kromě učitelů samých a velmi malého procenta veřejnosti. Věčná diskuse se tu pohybuje v kruhu. Sponzorem by tu musel být nějaký altruista – mecenáš s neomezenými zdroji, navíc snílek a důsledně spravedlivá bytost. Kromě pánaboha, na něhož jak víme často není spolehnutí, mě nikdo jiný nenapadá. Nakonec smeteme do mošničky svůj drobet ze stolu a odebereme se na zaslouženou dovolenou, která je nám málo přána. Budiž. Učitelé se netěší jinému respektu než papírově elektronickému (v průzkumech různých agentur), a proto jejich bojácná stávka (stávka mnohých samoživitelek) také snadno a rychle zapadne v proudu dravějších událostí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.